Ed McBAIN

Ed McBAIN

/ Vrahův žold

ODEON

Velkoměsto na těchto stránkách je vymyšlené.

Lidé a místa, to vše je fiktivní. Pouze popis policejní práce

vychází ze zavedených vyšetřovacích metod.

KAPITOLA PRVNÍ

Mohl se psát rok 1937.

Mohlo to tak vypadat některou noc na konci června – chodníky byly omyté drobným mrholením a asfalt se hladce a černě leskl v cákancích červených a zelených neónových světel. Vzdor tomu mžení visela ve vzduchu aromatická vůně, výrazná vůně června, lahodné aroma kypící zeleně. A ten libý pach bujení se mísil s parfémy kolemjdoucích žen, pachem lidí a automobilů, mísil se s všudypřítomným odérem nočního velkoměsta.

Oblečení by zřejmě vypadalo jinak, dámské sukně by byly o chlup kratší, pánská saka by možná zdobily malé límečky z černého sametu. Automobily by byly hranaté a černé. Z výloh by shlížel modrý orel Zákona o národní obnově. Našly by se drobné odlišnosti, jenomže velkoměsto se upřímně řečeno s léty zase tolik nemění, jelikož velkoměsto je pouze snůškou lidí a lidé jsou věční. A také podle toho, jak prudce řízl automobil zatáčku a zjevil se na nároží, se klidně mohl psát rok 1937.

Muž kráčející po chodníku ani nehnul brvou, když na rohu ulice zaskřípaly pneumatiky. Narodil se a vyrostl ve velkoměstě, a proto ho zvuk skřípajících gum nijak nezarazil. Oblečený s vytříbeným vkusem z prvotřídního salónu, vykračoval si s ležérní nadutostí. Kráčel se sebejistým vědomím, že všechno je v pohodě, s jistotou, že je pánem všeho, na co padne jeho oko. Automobil se se skřípěním vynořil na nároží a zamířil rovnou k chodníku. Zastavil asi tři metry před kráčejícím mužem. Okna na straně k chodníku byla otevřená. Motor běžel naprázdno.

V jednom z oken se objevila hlaveň pušky. Chodec se zarazil. Člověk, který se chystal z pušky vypálit, se díval teleskopickým hledím upevněným na hlavni. Vzdálenost mezi ústím hlavně a mužem na chodníku nebyla větší než dva a půl metru. Náhle prořízl tmu kalně žlutý záblesk a vzápětí se ozvala strašlivá exploze. Mužův obličej vybuchl do tříště létající tkáně a kostí. Puška zmizela z okna. Zlomek vteřiny se nedělo nic, ale pak se vůz prudce odlepil z místa, od pneumatik se vyvalil dým připalující se gumy a automobil se vřeštivě propadl do noci. Muž ležel na chodníku, proudem se z něho řinula krev a drobné mžení se na něj měkce snášelo jako rubáš.

Mohl se psát rok 1937.

Ale nepsal se.

Nad hlavním vchodem policejní stanice visely dvě zelené koule. Pro ty, kteří by jednu z koulí mohli i přehlédnout, byly na obou napsány černou barvou číslice 87. Od chodníku vedlo ke vchodu sedm šedivých schodů. Hned za dveřmi seděl za vysokým stolem dozorčí seržant, připomínající sesazeného magistrátního úředníka. Cedule na pultu upozorňovala všechny návštěvníky, že se nejprve musejí zastavit zde. Hned za stolem a naproti němu hlásal bíle natřený dřevěný obdélník ve tvaru dlaně s namířeným prstem: DETEKTIVNÍ ODDĚLENÍ. Prst ukazoval ke kovovému schodišti vedoucímu do prvního patra budovy policejní stanice. Na jednom konci chodby na tomto poschodí byla šatna. Na opačném, oddělená od chodby laťkovou přepážkou, byla služebna detektivů. Mezi šatnou a služebnou se nacházely dvě lavice, spisovna, pánské záchodky a místnost označená nápisem VYŠETŘOVNA.

Služebnu za laťkovým pažením nazývali někdy uniformovaní policisté z revíru „lapákem pro pátrače“. Přezdívali ji takto s laskavou závistí, jelikož právě zde vykonávali svou práci detektivové, policejní smetánka, pátrači 87. revíru.

Ráno sedmadvacátého června se detektiv Bert Kling zabýval jistým Mariem Torrem.

Torr se dostavil na stanici o své vůli, vystoupil po sedmi šedých kamenných schodech, zastavil se poslušně u stolu, zeptal se, kde najde detektivy, a byl odkázán na směrovou šipku naproti. Vyšel do prvního patra, vstoupil do spoře osvětlené chodby, na okamžik zaváhal a potom došel na její konec, kde čekal před ohrazením tak dlouho, dokud se ho jeden z detektivů nezeptal, co si přeje. Torr měl na sobě tuctové konfekční kvádro. Jsou muži, na kterých oblek za pětatřicet dolarů vypadá jak od prvotřídního krejčího. Torr k takovým šťastlivcům nepatřil. Hnědý vlněný oblek na něm visel, jako by ho zdědil po silnějším bratrovi. Kravatu koupil ještě se dvěma dalšími za dolar v jedné galantérii. Jeho bílá košile nesla známky příliš častého přepírání. Manžety a límec se třepily.

Upřímně řečeno muž, který se jmenoval Mario Torr, byl celý jaksi otřepaný. Potřeboval ostříhat, to ráno se moc pečlivě neoholil a ani jeho chrup nebyl kdovíjak bílý a čistý. A kdyby jen to, působil dojmem, jako by si svoji ucuchtanost uvědomoval. Vypadal, jako by zvadl a nevěděl, jak se sakra vzpamatovat.

Posadil se naproti Klingovi k jednomu stolu a nervózně zamrkal. Očividně se na policejní stanici necítil ve své kůži. Ještě nepříjemnější mu bylo, že hovoří s detektivem ve služební místnosti. Mluvil s Klingem s váhavou, nevěřícnou upřímností člověka, který jaktěživ nevěřil psychiatrům a pak se najednou ocitl na psychiatrově pohovce. Po celou dobu mrkal a jeho prsty nepřestávaly sbírat pomyslné chloupky z toho velice čistého, panensky tuctového obleku z hnědé vlněné tkaniny zvané „žraločí kůže“.

„To, že se jmenoval Sy Kramer, víte, hm?“ zeptal se Torr.

„Ano,“ řekl Kling. „Pozitivně jsme ho identifikovali podle otisků prstů.“

„Jasně. Myslel jsem si, že už to víte.“

„Mimoto měl u sebe náprsní tašku s průkazem totožnosti. A pět set dolarů v hotovosti.“

Torr hloubavě přikývl. „Jo, Sy dost utrácel, ne že ne.“

„Byl to vyděrač,“ řekl Kling suše.

„Á, takže tohle víte taky, hm?“

„Řekl jsem vám, že jsme ho identifikovali podle otisků prstů, ne?“

„Mmm. Řekněte mi něco.“

„Co byste chtěl vědět?“

„Myslíte si, že v tom má prsty nějakej gang?“

„Vypadá to tak,“ řekl Kling.

„Takže se na to vykašlete?“

„To ne, sakra. Vražda je vražda.“

„Ale nejprv si zjišťujete, jestli za tím není nějakej gang, he?“

„Rozhodili jsme pár sítí,“ řekl Kling. „Proč vás to zajímá? Prodáváte nějakou informaci, Torre? Proto jste přišel?“

„Já?“ Torr se zdál smrtelně dotčen. „Vypadám snad na práskače?“

„Nevím, jak vypadáte. Tak co tu děláte?“

„Sy byl můj přítel.“

„Blízký přítel?“

„No, občas jsme si spolu strčili kulečník. Kdo dostane ten případ na starost?“

„Vyfasovali ho detektivové Carella a Hawes. Je to jejich případ. My ostatní jim pomůžeme, když bude třeba. Pořád jste mi ale neřekl, proč jste tady, Torre.“

„No, podle mě s tím žádnej gang nemá nic společnýho. V novinách psali, že ho zastřelili loveckou puškou. Je to fakt?“

„Podle balistické expertízy šlo o kulovnici značky Savage ráže tři sta.“

„Takhle se účty mezi členy gangu nevyrovnávají. Heleďte, přeptával jsem se kolem. Nikdo proti Sy nic neměl. Neměl u nikoho vroubek. A jak by taky moh? Byl to samotář. Nikdy si nezadal s žádným gangsterem. Vydírání dělá člověk sám. Čím víc lidí znáte, tím víc se musíte dělit.“

„Zdá se, že o tom hodně víte,“ řekl Kling.

„Chodím mezi lidi.“

„Jistě.“

„Tak mě napadlo, že některá ze Syovejch obětí – víte, někdo, koho ždímal – došla k názoru, že je nejvyšší čas se ho zbavit. To si myslím já.“

„Nevěděl byste náhodou, kdo byly jeho oběti?“

„Ne. Ale musely bejt velký. Sy byl věčně v balíku. Hodně utrácel, to teda jo.“ Torr se na chvíli odmlčel. „A vy? Totiž, vy víte, koho vydíral?“

„Ne,“ řekl Kling, „ale pochopitelně si všechno ověříme. Pořád ale nechápu, proč vás to tak zajímá, Torre.“

„Byl to můj přítel,“ řekl Torr prostě. „Chci, abyste chytli vraha.“

„Můžete klidně spát, ujišťuju vás, že uděláme všechno, co je v našich silách,“ řekl Kling.

„Díky. Já jen, že to byl můj přítel, víte. A myslím si, že na to jdete špatně, podle toho blábolu o úderu podsvětí, co čte člověk v novinách.“

„Na noviny nemáme vliv, pane Torre.“

„To je mi jasný, ale chtěl jsem vám říct, co si o tom myslím. Poněvadž to byl můj přítel, teda jako Sy.“

„Mrknem se na to,“ řekl Kling. „Díky za návštěvu.“

Jakmile se za Torrem zavřely dveře služebny, zavolal Kling do Úřadu kriminální identifikace.

Úřad se nacházel v budově policejního ředitelství v centru města na High Street. Pracovalo se v něm čtyřiadvacet hodin denně a jediným důvodem jeho existence bylo shromažďování, porovnávání a katalogizování veškerých informací a údajů o pachatelích trestných činů. Zde se nacházela kartotéka otisků prstů, kartotéka záznamů v policejním rejstříku, kartotéka úchylných individuí, kartotéka podmínečně propuštěných, kartotéka propuštěných po skončení výkonu trestu, kartotéky známých hazardních hráčů, násilníků, bytařů, lupičů a všeobecná kartotéka všech pachatelů trestných činů. Jen operační rejstřík obsahoval více než 80 000 fotografií známých delikventů. A jelikož všechny osoby obviněné ze spáchání trestného činu a za dotyčný trestný čin odsouzené jsou v souladu se zněním zákona fotografovány a jsou jim snímány otisky prstů, kartotéka se neustále rozrůstá a průběžně se
doplňuje. Identifikační úřad obdrží a roztřídí nějakých 206 000 sad otisků prstů ročně a vyřizuje dotazy na přibližně 250 000 záznamů v trestním rejstříku, s nimiž se na něj obracejí policejní složky v celé zemi. Když se Kling dotázal, zda nemají něco na jistého Maria Torra, zalovili na Identifikačním úřadě ve svých kartotékách a téhož dopoledne poslali Klingovi kopii výpisu.

Kling neměl nejmenší zájem o otisky prstů, které byly v obálce. Zběžně je přelétl očima a poté sáhl po kopii výpisu z rejstříku Maria Torra.

První odstavec paragrafu 850 Trestního zákona definoval vydírání jako „nabytí majetkového prospěchu od jiné osoby nebo nabytí majetkového prospěchu obchodní společnosti od zaměstnance nebo představitele řečené společnosti s jejím (jeho) souhlasem, vynuceným násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy.“

Druhý odstavec navazoval na předcházející definicí toho, co se rozumí pohrůžkou násilí a jakým způsobem mohou být tyto pohrůžky činěny. „Trestný čin vydírání může být spáchán ústní nebo písemnou pohrůžkou: (a) Za…,“ atd. atd. V obvinění proti Torrovi bylo použito písmeno (d): „…ústní nebo písemnou pohrůžkou: (d) Za účelem zveřejnění jakékoli důvěrné informace způsobující dotyčné osobě nebo osobám jinou těžkou újmu. Těžkou újmou se může rozumět i vážná újma na cti.“

Taková byla podstata vydírání.

Ve třetím odstavci daného paragrafu Trestního zákona se pravilo, že „osoba, která… způsobí, že je jiné odeslán či doručen dopis nebo písemná zpráva obsahující pohrůžku: (a) Obvinění… (b) Způsobení jakékoli újmy na zdraví… (c) Zveřejnění nebo souhlasu se zveřejněním jakékoli pomluvy… (d) Odhalení…,“ atd., je vinna spácháním trestného činu vydírání.

Torr byl každopádně z vydírání obviněn a také byl za něj i odsouzen k trestu vězení.

Kling pokrčil rameny a prohlédl si zbývající fotokopie z balíčku, který přišel z Úřadu pro kriminální identifikaci. Torr strávil rok v Castleview, nejhorším státním – a snad i americkém – nápravném zařízení. Po uplynutí této doby byl podmínečně propuštěn, poté co se jistá stavební firma v Sand’s Spitu zaručila, že ho zaměstná. Podmínky propuštění v žádném případě neporušil. Ani nebyl po vypršení trestu znovu zatčen. V současné době stále ještě pracuje u stejné stavební firmy v Sand’s Spitu, kde solidně vydělává jako dělník.

Zdálo se, že jde o slušného, bezúhonného a řádného občana.

A přesto se zajímal o vraždu známého vyděrače, která byla zjevně důsledkem vyřizování účtů mezi gangstery.

A Bert Kling si lámal hlavu proč.

KAPITOLA DRUHÁ

Svého času považoval detektiv Steve Carella Dannyho Gimpa pouze za obyčejného práskače, jakých jsou tucty. Je pravda, že jej považoval za práskače dobrého a cenného, tak trochu za vyděděnce potloukajícího se podsvětím na způsob jakéhosi křížence mezi zločincem a ochráncem zákona. Svého času, kdyby si Danny troufl oslovit Carellu křestním jménem, byl by se detektiv urazil.

To všechno platilo do prosince.

V prosinci si Steve Carella obstaral něco sekaného olova do těla. Nikdy si neodpustí, že se onoho prosincového dne nechal postřelit. Upřímně řečeno nikdy nenazval ten dvaadvacátý prosinec jinak než jako „den, kdy provedl tu pitomost“, a nechával ten pitomý den žít ve své paměti jako výstrahu, aby se nikdy nehrnul tam, kam si netroufají šlápnout ani andělé. Tenkrát před vánocemi opravdu chybělo málo a slyšel zpívat kůry andělské. Kdovíjakým zázrakem utekl hrobníkovi z lopaty.

A právě tehdy se dozvěděl, že dole na něho čeká Danny Gimp a chce ho navštívit.

Policajt Steve Carella nevěřil svým očím. Danny Gimp vstoupil do nemocničního pokoje. Měl na sobě svůj nejlepší oblek, čistou košili a pod paží nesl bonboniéru. S rozpaky podal Carellovi dárek a potom zamumlal: „Jsem… jsem rád, že jste to přežil, Steve.“ Rozmlouvali spolu, dokud je ošetřovatelka neupozornila, že Danny už musí jít. Carella mu pevně stiskl ruku a v tom okamžiku přestal být Danny obyčejným práskačem a stal se člověkem.

To ráno osmadvacátého června se vbelhal Danny po Carellově zavolání do služební místnosti 87. revíru. Zdejší detektivové nedávno rozlouskli vraždu dívky, která pracovala v prodejně s alkoholickými nápoji, a nyní vězeli až po uši v další vraždě, která, jak se zdálo, vyžadovala výjimečné schopnosti Dannyho Gimpa. Pátrače ze sedmaosmdesátky nepředvolají, aby svědčili při soudním projednávání případu Marny Phelpsové, dříve než v srpnu – jenomže byl teprve červen a práce bylo až nad hlavu a našinec si neválel šunky a nečekal na přelíčení, když si chtěl vydělat. Pokud jste si vážně chtěli vydělat, vyskočili jste od stolu, jakmile jste uviděli Dannyho Gimpa stát u laťkového pažení. Šli jste k němu s otevřenou náručí a uvítali jste ho způsobem, jakým pouze hrstka policistů vítá práskače. Jenomže ve vašich očích nebyl Danny Gimp práskač. Danny Gimp byl člověk.

„Ahoj, Steve,“ řekl Danny. „Není ti vedro?“

„Dá se to vydržet,“ řekl Carella. „Vypadáš dobře. Jak se máš?“

„Fajn, fajn. Déšť mi naboural nohu, ale dyť to znáš. Jsem rád, že se vyčasilo.“

Danny Gimp prodělal v dětství obrnu. Nemoc ho v pravém slova smyslu nezmrzačila, třebaže ho poznamenala kulháním, které mu vysloužilo celoživotní přezdívku Gimp, znamenající cosi jako „chromajzl“. Carella věděl, že za deště se staré rány ozývají. Sám měl staré rány, jimiž to mohl dokázat. Nepřekvapilo ho, že poslední týden, kdy tak cedí, Dannyho noha bolí. Udivilo by ho, že Danny nechová nijakou zášť ke své noze ani nemoci, jejíž vinou kulhá. A ještě víc by se divil, že Danny Gimp týden co týden zapaluje v kostele svíci za jistého Jonase Salka.

Oba muži vešli do služebny. Od nedalekého stolu vzhlédl od psacího stroje Cotton Hawes. Bert Kling, blíže zamřížovaným oknům obráceným do Groverova parku, právě s někým telefonoval. Carella si sedl a Danny se posadil naproti němu.

„Tak co ti můžu střelit?“ zeptal se Danny s úsměvem.

„Sy Kramera,“ řekl Carella.

„Jo,“ odpověděl Danny a pokýval hlavou.

„Máš něco?“

„Nic moc. Vydírání a takovou tu omáčku k tomu. Posledních bratru devět měsíců si žil jako prase v žitě. Musel kápnout na zlatou žílu.“

„Máš tušení, o co šlo?“

„Ne-e. Mám nastavit ucho?“

„Asi ano. Co ta vražda předevčírem?“

„Samá voda, Steve. U něčeho takovýho tě hned napadne, že v tom jede nějaká mafie. Chyba lávky podle toho, co jsem slyšel.“

„Ne, hm?“

„Jestli jo, tak se to drží pěkně pod pokličkou. Na každej pád je to mimo sezónu, zaplatit si kanón. Kdo si dneska najímá vrahy? A když už, tak ne s takovým humbukem, chápeš, Steve? Tahle ptákovina vyšuměla spolu s filmama o pašovaný whisce. Když chceš někoho sejmout, tak ho sejmeš – jenže si nesedáš do černý limuzíny, neřežeš zatáčky jak širón a nepálíš jak šílenec z kulometu. Jednou za čas se to odehraje ve velkým stylu. Ale většinou je to tichý plesk, a ne rána jak z děla. Chápeš?“

„Chápu,“ řekl Carella.

„A kdyby to udělali gangsteři, tak bych o tom slyšel. Není toho moc, co se ke mně nedonese. Kdyby v tom měli prsty gangsteři, nějakej blbec by to už u piva vyžvanil. Tohle je podle mýho něco jinýho.“

„A co jako?“

„Některýho z Kramerovejch hejlů přestalo bavit Kramera živit. Tak si obstaral auťák a flintu a vyjel si zastřílet. Sbohem, Sy, pozdravuj rohatýho s vidlema.“

„Ten, kdo střílel, byl výborný střelec, Danny. Vypálil jenom jednou a utrhl Kramerovi půlku obličeje. To nevypadá na amatéra.“

„Je spousta amatérů, který umějí dobře střílet,“ řekl Danny. „To vůbec nic neznamená. Někdo ho chtěl sakra vidět bradou nahoru, Steve. A podle toho, co jsem o tom slyšel, to s gangsterama nemá co dělat. Půlka z nich ani jméno Kramer v životě neslyšela. Když někdo dělá to co on, dělá to sám. Jako že jedna a jedna jsou dvě. Když makáš s parťákem, musíš se šábovat o všecko kromě štráfu.“

„Vůbec netušíš, koho ždímal?“

„Kdybych to věděl, snažil bych se přihřát polívčičku sám,“ řekl Danny s úsměvem. „Zkusím to zjistit. Jenže tajemství vydírání je právě v tom, že je to tajemství. Když o něm ví moc lidí, tak přestává bejt tajemstvím. A když to není tajemství, proč by měl někdo solit, aby se něco neproláklo? Budu dávat bacha, nastavím ucho. Ale dozvědět se něco lehký nebude.“

„Co ti říká jméno Mario Torr?“

„Torr, Torr… Torr. Nic mi to neříká.“

„V dvaapadesátém ho zavřeli za vydírání. Vyfasoval dva roky nepodmíněně ve státním vězení, v třiapadesátém ho pustili na podmínku. Už předtím byl zatčen pro vydírání. Údajně se teď živí poctivě, ale zajímá se o Kramerovu smrt, prý že to byl jeho dobrý přítel. Neznáš ho?“

„Pořád mi to nic neříká,“ řekl Danny. „Třeba fakticky začal sekat dobrotu, kdo ví? Hele, zázraky se přece dít mohou, no ne?“

„Ne tak často,“ řekl Carella. „Neviděl jsi tady v poslední době nějaký importovaný talent?“

„Myslíš, že Kramer byl takový eso, že někdo najal pistolníka odjinud? Steve, věř mi, to je šílená úvaha.“

„No dobře, dobře. Ale je tady někdo odjinud?“

„Jeden pásek z Bostonu. Říkají mu Newton, poněvadž pochází z tý čtvrti.“

„Zabiják?“

„Nejspíš jich pár na svědomí má, ale podle mýho se to nedá dokázat. Kvůli tomu tu ale rozhodně není.“

„Tak kvůli čemu?“

„Pokoušejí se dát něco dohromady mezi náma a Bostonem. Tenhle Newton je jen poslíček, aby velký šéfy nebylo vidět spolu. Ten Kramera nesejmul.“

„Kde ten Newton je?“

„Nakvartýroval se do jednoho hotelu na Stemu dole ve městě. Hotel Rockland. Druhým jménem je Hall.“ Danny se zaculil. „Tak by se moh jmenovat dívčí penzionát, že jo? Newton Hall.“ Danny se znovu uchichtl.

„Takže podle tebe nemá význam si ho ošacovat?“ zeptal se Carella.

„Ztráta času. Hele, dělej si, co chceš. Já detektivům nevelím. Ale je to ztráta času. Nech mě trochu rozkoukat. Cinknu ti, jestli se něco dozvím.“

„Co jsem dlužný?“ zeptal se Carella a sáhl do kapsy.

„Počkej, až s něčím přijdu,“ řekl Danny.

Podali si ruce a Danny odešel. Carella přistoupil k Hawesovu stolu.

„Vem si klobouk, Cottone,“ řekl. „Chci sebrat jednoho vandráka.“

Cotton Hawes byl policista, jehož přeložili k detektivnímu sboru 87. revíru teprve nedávno.

Byl stopětaosmdesát centimetrů vysoký a vážil pětadevadesát kilo čisté váhy. Měl modré oči a energickou čelist s rozčísnutou bradou. Vlasy měl zrzavé až na pramen nad levým spánkem, kde ho kdysi škrábl nůž a kde mu poté, co se rána zahojila, kupodivu vyrostly vlasy bílé. Měl rovný, hladký nos a velká ústa s masitým dolním rtem.

Měl také dobré uši. Na sedmaosmdesátce pracoval krátce, ale i během těch několika málo týdnů zjistil, že je poučné naslouchat Stevu Carellovi. Když Carella něco říkal, Hawes poslouchal. Poslouchal ho celou cestu k hotelu Rockland v policejním voze. Poslouchal ho i tehdy, když Carella ukazoval recepčnímu služební odznak a žádal o klíč k Hallovu pokoji. Přestal teprve v okamžiku, kdy Carella přestal mluvit, a Carella přestal mluvit, jakmile vystoupili z výtahu do chodby v třetím poschodí.

Přehnaná opatrnost byla možná zbytečná. Pokud ovšem neměl Hall prsty ve vraždě Kramera, v kterémžto případě nejvyšší opatrnost žádoucí byla. Každopádně oba detektivové vytasili služební revolvery. Došli ke dveřím Hallova pokoje a každý se postavil k jedné straně veřejí. Carellova ruka byla jedinou nechráněnou částí jeho těla, když zasunul klíč do zámku, rychle jím otočil a rozrazil dveře.

Newton Hall seděl v křesle u okna a četl. S mírně udiveným výrazem zvedl oči a vzápětí si všiml revolverů, které měli oba muži v rukou, a ty oči zachvátil děs.

„Policie,“ řekl Carella a strach zmizel tak náhle, jak se objevil.

„Ježišikriste,“ řekl Hall, „málem jsem se podělal strachy. Ale no tak. Schovali byste laskavě ty bambitky? Posaďte se.“

„Vstaňte, Halle,“ řekl Carella.

Hall se zvedl z křesla. Hawes ho hbitě prošacoval.

„Je čistej, Steve.“

Oba muži zasunuli pistole zpátky do pouzdra.

„Určitě máte nějaký průkazy,“ řekl Hall.

Carella už už sahal pro náprsní tašku, když ho Hall gestem ruky zarazil. „Netřeba, netřeba,“ řekl. „Jen jsem se ptal.“

„Kdy jste přijel do města, Halle?“ zeptal se Carella.

„V pondělí večer.“

„Čtyřiadvacátého?“

„Jo. Heleďte, proved jsem něco?“

„To nám snad řeknete vy.“

„A co chcete vědět?“

„Kde jste byl ve středu večer?“ zeptal se Hawes.

„Ve středu večer?“ opakoval Hall. „Moment. Jó, aha, byl jsem s jednou šlajfkou.“

„Jak se jmenovala?“

„Carmela.“

„Carmela a jak dál?“

„Carmela Frescová.“

„Kam jste šli?“

„Zůstali jsme tady.“

„Celou noc?“

„Jo.“

„Od kolika do kolika?“

„Asi od devíti do rána. Odešla po snídani.“

„Co jste celou tu dobu dělali?“ zeptal se Hawes.

Hall se zašklebil. „Co byste tak řek?“

„Já nevím. Povídejte.“

Hall se stále ještě usmíval. „Hráli jsme dámu,“ řekl.

„Z pokoje jste celou tu dobu neodešel?“

„Ne-e. Byl jsem tu celou noc. Mám rád dámu.“

„Znáte nějakého Sy Kramera?“ zeptal se Carella.

„Á,“ řekl Hall. „Vida, mohlo mě to napadnout.“

„Znal jste ho?“

„Ne. Nikdy jsem ho neviděl. Dočet jsem se o vraždě v novinách.“

„Ale nikdy jste ho neviděl?“

„Ne.“

„Slyšel jste o něm někdy předtím?“

„Ne.“

„Proč jste přijel z Bostonu sem?“

„Trochu si odpočinout. Vyjít si sem tam do divadla a tak. Však to znáte.“

„Kolik představení už jste stihl?“ zeptal se Hawes.

„Žádný,“ přiznal Hall. „Víte, jak těžko se shánějí lístky? Kromě na klasiku. Koho ale zajímá klasika? Mám rád muzikály. Písničky, holky, to je moje gusto. Prostě se rád bavím.“ Luskl prsty. „Mám kamaráda, kterej umí sehnat volňásky.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Hawes.

„Lístky zadara. Teda nejsou úplně zadarmo. Jsou za cenu, za kterou se prodávají u pokladny, jenomže on je prodává trochu dráž, chápete? No a má z toho slušnej vejvar. Jenomže pro mě momentálně nic nemá. Lístky se dneska špatně sháněj.“

„A kvůli tomu jste sem přijel, ano? Vyjít si sem tam do divadla.“

„Jo a odpočinout si.“

„Ale v divadle jste ještě nebyl?“

„Ne.“

„A odpočal jste si?“

„No, víte…“

„Vy se prostě rád bavíte, že jo,“ řekl Carella.

„Jasně. Rád se bavím.“

„Kde najdeme tu Carmelu Frescovou?“

„Proč ji do toho chcete tahat?“

„Máte snad lepší alibi?“

„To ne, ale… Je ještě mladá. Znám ji a jsme…“

„Jak mladá?“ vyštěkl Hawes.

„Ne tak, jak si myslíte,“ řekl Hall. „Není nezletilá, nemějte strach. Nejsem včerejší. Ale je to ještě dítě. Když se jí začnete vyptávat, dostane hroznej strach. A taky byste mohli pokazit náš vztah.“

„To je nám líto,“ řekl Carella.

„Proč si vůbec myslíte, že mám něco společnýho s vraždou Kramera?“

„Víte o někom jiném?“

„To je ale hloupá otázka.“

„Proč?“

„Dejme tomu, že bych to i věděl, jo? Dejme tomu, že vím, kdo najal pár maníků, aby zabili Kramera. Zabili, aby bylo jasný. Ne aby mu nahnali strach, pro výstrahu nebo něco takovýho. Aby ho zabili. Poslali k ledu. Uklidili. To znamená, že tihle hoši to myslí smrtelně vážně, ano? Že s těmahle maníkama není žádná sranda. Myslíte si teda, že bych pípnul o někom, kdo to myslí vážně, o někom, s kým není sranda, o někom, kdo najal jiný chlapy, aby někoho zabili? Zabili! To by člověk musel bejt jó padlej na hlavu, aby prásknul tyhle gaunery, že jo?“

„V tom mají prsty nějací gauneři, Halle?“

„Řeknu vám pravdu – já nevím. Taková je pravda. Obvykle fíz – detektivům nepomáhám, ale tentokrát jste podle mýho na falešný stopě. Kdyby v tom měla prsty mafie, doslech bych se o tom. A neslyšel jsem nic.“

„Je tu pochopitelně ještě jedna možnost,“ řekl Hawes.

„Jo, a jaká?“

„Kramera jste mohl odrovnat vy.“

„Jediný, co jsem odrovnal ve středu večer, byla Carmela Frescová. Já tu malou likviduju, na to můžete dát krk. Likviduju! Když ode mě odchází, je hotová. Mrtvá. V mrákotách.“ Hall se usmál. „K něčemu se vám přiznám – já jsem potom taky odrovnanej. Funguje to mezi náma dobře.“

„Jako u firmy Vražda, s.r.o.,“ řekl Carella.

„Něco takovýho. Nebo vzájemná anesteziologie. Navzájem se přivádíme do bezvědomí. Ach Kriste, že mě ta malá ale umí naklepat!“

„Kde ji seženeme, Halle?“

„Najděte si ji v seznamu.“

„Jaké má číslo?“

„Vždyť říkám, je v seznamu.“

„Neumíme číst,“ řekl Hawes.

„Ále, nechte toho, to ze mě musíte udělat grázla?“ řekl Hall. „Takhle jí můžete říct, že jste si ho našli v seznamu. A budete mluvit pravdu.“

„Sem tam nějaká lež nás nezabije,“ řekl Carella. „Jaké má číslo? Řekneme, že jsme si ho vyhledali v seznamu.“

Hall pokrčil rameny. „Hunter 1-3800,“ řekl. „Rád bych, kdybyste ji z toho vynechali.“

„Ještě z toho nejste sám,“ řekl mu Hawes.

„Prokristapána, já jsem čistej,“ řekl Hall. „Mrzí mě, že jsem nebyl vždycky tak čistej jako v tomhle případě. Jsem tak čistej, že se lesknu. Zářím. Svítím.“

„To se ještě uvidí,“ řekl Hawes.

Vykročili ke dveřím. U dveří se Carella otočil.

„Á! Ještě něco, Sluneční králi.“

„Jo?“ řekl Hall.

„Kdybyste se chtěl odsunout zpátky do Bostonu, dejte nám vědět.“

„Nikam nepojedu,“ řekl Hall unaveně. „Chci si párkrát zajít do divadla. Hudba, holky, znáte to. Rád se bavím, to je –“

Jeho slova přerušilo prásknutí dveří.

Carmela Frescová byla zprvu jaksi stydlivá a rozpačitá. Tvrdila, že je slušné děvče, které by rozhodně nestrávilo noc v hotelovém pokoji s žádným mužem. A co si o ní vůbec myslejí? Řekl jim snad ten Newton, nebo jak se jmenuje, že je nějaká taková?

Carella a Hawes s ní měli velkou trpělivost.

Dívka donekonečna opakovala svoji povídačku. S tímhle Newtonem, nebo jak se jmenuje, ve středu v noci ani žádnou jinou noc v žádném případě nebyla. Carella s Hawesem ji nechali dokola a dokola opakovat historku o tom, jak té noci šla se svou matkou na bingo, pořádané místním kostelem.

A potom, uprostřed věty, se najednou zarazila a vzápětí zaječela: „Ten hajzl! Myslí si, že jsem nějaká coura, která vykládá všem na potkání, že s ním spala, hergot?“

A bylo to.

Pověst Carmely Frescové sice možná poněkud utrpěla, avšak alibi Newtona Halla bylo čisté, lesklo se, zářilo a svítilo.

Hawes mu zavolal a řekl mu, že může odjet do Bostonu, kdy bude sakra chtít – upřímně řečeno čím dřív, tím líp.

KAPITOLA TŘETÍ

V noci dvacátého šestého června, kdy byl zavražděn Sy Kramer, našel tělo ležet na chodníku náhodný chodec, který okamžitě zatelefonoval na policii. Hovor přijímal policista sedící u jedné ze dvou telefonních centrál na policejním ústředí s blokem formulářů před sebou. Zaznamenal oznámení přesně tak, jak mu bylo vzrušeným hlasem sděleno:

Svinul formulář do kovového tubusu a odeslal ho potrubní poštou do radiotelegrafické ústředny, kde dispečer na příslušné místo vepsal své číslo, ohlédl se za sebe na obrovskou mapu revíru visící na zdi a potom vyslal na místo činu rádiový hlídkový vůz. Zaznamenal na formulář čas odeslání a přidal ho k hromadě blanketů na jedné straně svého psacího stolu. Policista, který přijal dotyčný hovor, mezitím informoval pátrací oddělení 87. revíru a požádal, aby mu potvrdili, zda se skutečně jedná o vraždu, aby mohl následně uvědomit oddělení pro vraždy-jih.

Ten den byli ve službě detektivové Carella a Hawes, a proto případ oficiálně připadl jim.

V případě nutnosti mohli samosebou povolat na pomoc jiné členy detektivního sboru, totiž za předpokladu, že by poručík Byrnes, který sboru velel, usoudil, že je může postrádat. A oddělení pro vraždy-jih by zahájilo své vlastní vyšetřování a současně by sedmaosmdesátku halasně upozorňovalo, že vražda revírnímu sboru zrovna moc nevoní. Po pravdě řečeno, ať si to již oba týmy pro vyšetřování vražd (sever a jih) přiznaly nebo ne, nevybředly by z maléru, kdyby se pokoušely zvládnout záplavu vražd ve městě samy bez pomoci. Třebaže se tedy honosily oficiálními názvy a třebaže nadělaly hodně rámusu o vměšování detektivních sborů do vyšetřování vražd, mlčky se shodly na tom, že většinu případů vražd lze zvládnout (a většina se skutečně zvládala) detektivními sbory revírů, ve kterých k vraždám dochází. Úloha dotyčných sborů pro vyšetřování vražd, vyjma výjimečných případů, spočív
ala obvykle v poradní a někdy také v dohlížecí činnosti. Ostentativně a s velkým křikem se ustavičně snažily přesvědčit samy sebe, že jedině ony jsou schopny zabývat se vyšetřováním vražd. Potajmu a mlčky si uvědomovaly, že jsou jako předáci, sledující, jak druzí kopají příkop, přihlížející, jak někdo jiný maká za ně.

Případ tedy ze všech konkrétních hledisek náležel Carellovi a Hawesovi.

Nebyli zrovna v kanceláři, když přišel Mario Torr a rozkládal své teorie o tom, kdo stojí v pozadí té kanonády, a proto s nim přirozeně mluvil Kling, který poté informoval své kolegy. Na poradách pátračů v kanceláři se neostýchal vyslovovat své domněnky týkající se té vraždy, a tak přispíval i on svou troškou do mlýna. Spolupráce mezi detektivy 87. revíru byla výtečná. Každý z nich přispěl svým drobáskem na každý vyšetřovaný případ – a nikdy netrvá dlouho a drobásek k drobásku, a zanedlouho máte poctivý dolar.

V sobotu devětadvacátého června se Cotton Hawes, jeden z detektivů oficiálně vyšetřujících předčasné úmrtí Sy Kramera, vyspal s někdejší Kramerovou milenkou a zjistil o sobě něco úžasného.

Přišel na to, že se dokáže zamilovat a odmilovat, jako když foukne. Objevil tento povahový nedostatek – anebo klad, to podle toho – a poněkud ho to znervóznilo, pobavilo a přimělo k úvahám.

Domníval se, že částečně to má na svědomí bývalá Kramerova milenka. Jenomže Hawes se jaktěživ neschovával za ženskou sukni a nesníží se k tomu ani teď. Když bylo po všem, přijal stejný podíl na vině – anebo uznání, to podle toho – a pogratuloval si k tomu, co považoval za počestný milostný úspěch. Nepoužil svůj služební odznak ani jako pohrůžku, ani jako návnadu. Cotton Hawes šel s tou ženou do postele jako chlap, a ne jako policajt. Upřímně řečeno dokonce čekal, až nebude ve službě, a teprve potom úspěšně dovršil nevšední a výrazné živočišné pobídnutí touhy, které pocítil to odpoledne, kdy ji vyslýchal.

Ta žena se jmenovala Nancy O’Harová.

Měla šarlatové vlasy, ale nikdo z jejích přátel ani příbuzných jí neříkal Scarlett. Lidé na ulici, kteří ji neznali, a kolemjdoucí opilci jí sem tam říkali: „Cože, O’Harová? Snad ne Scarlett O’Harová?“, jako by je napadla nejvtipnější poznámka století. Nancy obvykle reagovala na tak apokalyptickou duchaplnost lehce rozpačitým úsměvem a polohlasnou odpovědí: „Ne, jsem John O’Hara. Ten spisovatel.“

Nebyla, po pravdě řečeno, ani Scarlett O’Harovou, ani Johnem O’Harou.

Byla Nancy O’Harovou a bývala milenkou Sy Kramera.

Cotton Hawes se do ní zamiloval v okamžiku, kdy mu otevřela dveře svého bytu na Jeffersonově avenue, byť nebyla oděna způsobem vybízejícím člověka, aby ztratil hlavu. Byla upřímně řečeno oblečená jako vandrák.

Měla na sobě montérky, jejichž nohavice byly po kolena mokré, pánskou frakovou košili s cípy plandajícími na montérkách a rukávy vyhrnutými po lokty. Měla jasně zelené oči a velká ústa už už se křivící do výrazu paniky – vůbec nevypadala jako vyděračova milenka, ať už milenky vyděračů vypadají, jak chtějí.

Otevřela dveře a od boku na něho vypálila: „Chválabohu, že jste tady! Je to támhle. Pojďte se mnou.“

Hawes ji následoval přes přepychový obývací pokoj do neméně přepychové ložnice a do koupelny, která – v té chvíli – měla veškerý půvab malého bazénu.

„Kde vězíte?“ řekla Nancy. „Člověk by se mohl utopit, ne –“

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Řekla jsem vám to do telefonu. Nemůžu zastavit sprchu. Něco se zaseklo. Celej ten pitomej byt se vyplaví, jestli ji nezastavíme.“

Hawes si svlékl sako. Nancy loupla očima po podpažním koženém pouzdru a masívní pažbičce osmatřicítky, která z něho vyčnívala.

„To s sebou vždycky nosíte revolver?“ zeptala se.

„Vždycky.“

Věcně pokývla hlavou. „Odjakživa jsem tušila, že instalateřina je rizikový povolání.“

Hawes už měl ruku ve vaně. Zabral za kohoutky a řekl: „Ani se nehnou.“

„To vím taky.“

„Volala jste instalatéra?“

„Jestli nejste instalatér, tak jste se vetřel do tohohle bytu pod falešnou záminkou,“ řekla.

Hawes vší silou škubal za vzpurnou armaturu. „Nikdy jsem netvrdil, že jsem instalatér. Jsem celý mokrý.“

„A kdo teda jste?“

„Policajt.“

„Tak můžete z té koupelny hned odejít,“ řekla Nancy.

„Pššš, mám pocit, že začíná povolovat.“

„Máte mít úřední povolení, než –“

„A je to,“ řekl Hawes. „Teď už stačí jenom – AU!!“

„Co se stalo?“

„Zřejmě jsem zastavil studenou. Opařil jsem se.“

Do maličké koupelny začala prýštit pára.

„Tak něco udělejte,“ řekla Nancy. „Probohasvatýho, vždyť je to ještě horší.“

„Když se mi povede otočit hubici nahoru…“ říkal Hawes, napůl pro sebe. Natáhl ruku a nasměroval spršku vřící vody k vzdálené kachlíčkované zdi. „Tak.“ Potom se pustil do zápolení s kohoutkem na horkou vodu. „Povoluje,“ řekl. „Jak se vám povedlo je zadřít?“

„Chtěla jsem se osprchovat.“

„V montérkách?“

„Oblékla jsem si je, když jsem zavolala instalatéra.“

„Hotovo,“ řekl Hawes. Otočil kohoutkem a voda okamžitě přestala téct. „Fjůů.“

Nancy se na něho podívala. „Jste úplně promočený.“

„No jo.“ Hawes se zakřenil.

Pozorně si ho prohlížela a potom zdráhavě řekla: „Tak si svlíkněte tu košili. Nemůže z vás všude takhle kapat voda. Přinesu vám něco na sebe.“

„Díky,“ řekl Hawes. Nancy vyšla z koupelny. Odepnul si pouzdro na pistoli a položil ho na nádržku toalety. Potom si vytáhl košili z kalhot a rozepnul si knoflíky. Právě si přetahoval přes hlavu nátělník, když se Nancy vrátila.

„Tu máte,“ řekla. „Nejspíš vám bude malá.“ Podala mu bledě modrou polokošili s dlouhými rukávy a monogramem SK nad levou náprsní kapsičkou.

„Pana Kramera?“ zeptal se Hawes, když na sebe natahoval košili.

„Ano.“ Nancy se na okamžik odmlčela. „Je to drahá košile, dovoz z Itálie. Ale nejspíš mu nebude vadit, že ji nosíte.“

Hawes si oblékl košili a vyhrnul si rukávy. Košile mu byla těsná přes široký hrudník a úzká v místech, kde luxusní tkaninu ohrožovala jeho ramena. Zvedl sako, mokré svršky a podramenní výstroj.

„Dejte mi ty věci,“ řekla. „Mám sušičku.“

„Díky.“

„Můžete se posadit do obýváku.“

„Díky.“

„V sekretáři je whiska.“

„Díky.“

Odešla do malého přístěnku vedle kuchyně. Hawes se šel posadit do obývacího pokoje. Slyšel, jak zapíná sušičku na prádlo. Přišla do pokoje, zastavila se a dívala se na něho.

„Jak se jmenujete?“

„Hawes a jsem detektiv.“

„Máte povolení, pane Hawesi?“

„Chci se jenom na něco zeptat, slečno O’Harová. Na to žádné povolení nepotřebuju.“

„A mimoto jste mi opravil sprchu.“ Najednou ji něco napadlo. „Raději zavolám domovníkovi, ať odvolá toho instalatéra. Omluvte mě na chvíli.“ Cestou z pokoje se zastavila. „Taky bych se měla převlíct. Nechcete se něčeho napít?“

„Nesmím,“ řekl Hawes.

„No jo, policajt,“ opáčila a odešla.

Hawes se prošel po pokoji. Na klavíru stála zarámovaná fotografie Sy Kramera. Na stole u jednoho z křesel ležela vlhčící dóza se šesti dýmkami. Obývací pokoj odrážel vkus muže. Cítil se v něm skoro jako doma a – byť to zní nepochopitelně – začal se obdivovat nákladnému a vybranému vkusu nebožtíka Sy Kramera.

Jakmile se Nancy vrátila, měla tu pánskou košili zastrčenou do proužkovaných kalhot zužujících se ke kotníkům.

„Klasický úřednický šiml,“ řekla.

„Heh?“

„Domovník. Řekla jsem mu, že se už nemusí obtěžovat a posílat mi sem instalatéra. A on na to řek: ,Jakýho inštalatéra?‘ Mohla bych se tu utopit, a jemu by to bylo fuk. Dlužím vám poděkování.“

„Není zač.“

„Nenapijete se?“

„Ne, díky. Vážně nesmím.“

„Dneska nedělá nikdo to, co se smí,“ řekla Nancy. „Co pijete?“

„Skotskou,“ řekl.

„Sy měl dobrou skotskou, mám dojem. Já se skotský nedotknu, ale prý je dobrá.“ Nalila mu sklenku. „Něco do ní?“

„Jen trochu ledu.“

Hodila mu do sklenice pár kostek ledu a potom si do své nalila přes jednu kostku trochu džinu. „Nepřehnala jsem to?“ zeptala se.

„Cože?“

„S tím džinem.“

„Myslím, že ne.“

Přinesla mu jeho sklenku. „Tak na zdraví amerických instalatérů,“ řekla.

„Ať žijou.“

Napili se.

„Na co jste se chtěl zeptat, pane Hawesi?“

„Jen na pár maličkostí.“

„Týkají se Sy?“

„Ano.“

„Jak jste mě našel?“

„Měl vztah mezi vámi zůstat v tajnosti?“

„Ne. Policii jsem čekala. Jen mě napadlo…“

„Přeptali jsme se.“

„Co vás tedy zajímá?“

„Jak dlouho jste spolu žili?“

„Od loňského září.“

„A co bude teď?“

Nancy pokrčila rameny. „Nájem je zaplacený až do příštího měsíce. Pak se odstěhuju.“

„Kam?“

„Někam.“ Znovu pokrčila rameny. „Jsem“ – zarazila se „tanečnice. Seženu si práci. Začnu zase obcházet podniky.“

„Jak jste se seznámila s Kramerem?“

„Na Stemu. Jednou dopoledne jsem sháněla kšeft a byla jsem hrozně utahaná. Stavila jsem se na kafe v jednom bistru, kam chodí vysedávat holky z branže. Sy se dal se mnou do řeči u pultu. Začali jsme spolu chodit.“ Opět pokrčila rameny. „No a teď jsem tady.“

„E-hm.“

„Netvařte se tak puritánsky,“ řekla Nancy.

„Připadalo vám to tak?“

„Ano. Nebyla jsem zrovna žádná lilie, když jsem poznala jeho. Je mi sedmadvacet, pane Hawesi. Narodila jsem se a vyrostla ve městě. Nejsem venkovská husa, kterou sem přilákala světla velkoměsta. Sy mi nevyklepal slámu z bot.“

„Ne?“

„Ne. Tančím dost slušně, ale člověk se na kšeftech hrozně utahá. Víte, kolik je v tomhle městě tanečnic?“

„Kolik?“

„Moc. Na každý konkurs do sboru chodí takových pět set holek. Kdysi jsem dostala takový nápad.“

„Ano?“

„Myslela jsem si, že se vyšvihnu nahoru přes postel.“

„A povedlo se?“

„Jsem věčně bez práce,“ řekla Nancy. „Syův návrh se mi zamlouval. A krom toho to byl fajn chlap. Měla jsem ho ráda. Nežila bych s ním, kdybych ho neměla ráda. Žila jsem v Quarteru s herci, kteří třeli bídu, a neměla jsem je ráda ani zpoloviny tak jako jeho.“

„Věděla jste, že byl zavřený?“

„Ano.“

„Věděla jste, že byl vyděrač?“

„Ne. A byl?“

„Ano.“

„Řekl mi, že jednou seděl, protože se popral kvůli nějaké holce v baru.“

„Jak vám vysvětlil, z čeho žije?“

„Nevysvětlil. Nikdy jsem se ho neptala.“

„Chodil do práce pravidelně?“

„Ne.“

„Nikdy jste ho nepodezřívala, že by mohl být namočený v něčem nezákonném?“

„Ne. Totiž, abych řekla pravdu, ano, podezřívala. Ale nikdy jsem se ho na to neptala.“

„Proč ne?“

„Co dělá mužskej, je jeho věc. Nemám ve zvyku strkat nos do cizích věcí.“

„E-hm.“

„Nevěříte mi?“

„Věřím vám. Doufal jsem, že mě budete moct uvést na stopu jeho oběti nebo obětí.“ Hawes pokrčil rameny. „Ale jestli nevíte nic o –“

„Nevím.“ Nancy se na okamžik zahloubala. „Kde jste přišel k tomu bílému šlicu?“

„Heh? Aha.“ Hawes si sáhl na vlasy. „Kdysi mě tam škrábl nůž.“

„Působí to přitažlivě.“ Usmála se. „Úplně jak podle poslední módy.“

„Snažím se s módou držet krok,“ řekl Hawes a vrátil jí její úsměv. „Máte ponětí, kolik Kramer vydělával?“

„Ne. Ale asi hodně. Tenhle byt není zrovna žádná pastouška.“

„To tedy ne,“ přisvědčil Hawes. „Víte, kolik tady dělá činže?“

„Mám pocit, že tři sta padesát měsíčně.“

Hawes hvízdl.

„Kdo si vymejšlí pohádky o tom, že se zločin nevyplácí?“ řekla Nancy.

„A vyplácí?“ zeptal se Hawes.

„No, koukněte se –“

„Kramer zemřel ve škarpě,“ řekl Hawes suše.

„Ale bydlel v přepychovém bejváku,“ odpověděla Nancy.

„Raději bych bydlel v chatrči a umřel v posteli.“

„Umírá hodně policajtů v posteli?“

„Většina,“ řekl Hawes. „Měl Kramer nějaký zápisník s adresami?“

„Ano. Mám vám ho přinést?“

„Potom. Nějaké vkladní knížky?“ Hawes se na okamžik odmlčel. „Šekové knížky?“

„Tu i tu,“ řekla Nancy.

„Co bezpečnostní schránku?“

„Myslím, že ne.“

„Jste hezká, slečno O’Harová,“ řekl Hawes.

„Já vím,“ odpověděla.

„Já vím, že to víte. Ale proto nejste o nic ošklivější.“

„Už těch pár maličkostí víte?“ zeptala se. „Můžeme přejít k sexu?“

„Já –“

„Začal jste mi připadat jako většina agentů a producentů v tomhle městě. Myslela jsem si, že něco takového je pod úroveň policajtů. Kromě těch z mravnostního.“

„Nenapadlo mě, že vám bude vadit, když vám řeknu, že jste hezká,“ řekl. „Omlouvám se.“

„Vy taky nejste ošklivý,“ odpověděla. „Poklonu jsem vám oplatila, tak teď můžeme změnit téma. Máte ještě nějaké otázky?“

„Míval tady Kramer někdy hosty?“

„Občas.“

„Jaké měl přátele?“

„Všechny možné.“

„Zločince?“

„Nepoznala bych padělatele, kdyby mi podepsal šek.“

„Určitě jste slyšela, o čem si povídali.“

„To ano. Ale o zločinech se tu nikdy nemluvilo. Lidi, kteří k němu chodili na návštěvu, působili dojmem úctyhodných občanů. Mívali s sebou manželky a děti.“

„I zloději mají manželky a děti,“ řekl Hawes.

„Tihle nejspíš zloději nebyli. Jeden byl architekt, mám dojem. Taky sem chodil nějaký advokát.“

„Měl Kramer nějaké zájmy kromě své – ehm – práce?“

„Jak to myslíte?“

„Koníčky. Kluby. Něco takového.“

„Rád jezdil na lov. Čas od času jezdil na lov.“

„Kam?“

„Do hor.“

„Bral vás s sebou?“

„Ne. Nemám ráda, když se zabíjejí zvířata.“

„Rozuměli jste si spolu, slečno O’Harová?“

„Výborně. Proč se ptáte?“

„Znáte osobně nějaké zločince, slečno O’Harová?“

„Chcete říct, jestli jsem si najala toho člověka, který ho zastřelil?“

„To jste řekla vy.“

„Ne. Nenajala jsem si nikoho a žádné zločince neznám. Znám jenom jednoho člověka, který má něco společného se zločinem, a ten mě začíná nudit.“

Hawes se usmál. „Promiňte,“ řekl. „Já se ale musím ptát. Mám to v popisu práce.“

„Chcete donést ty věci?“

„Když budete tak hodná. Mohly by nám pomoct. Anebo je vám jedno, jestli vraha vypátráme nebo ne?“

Nancy se nad tím vážně zahloubala. „Sy je mrtvý,“ řekla prostě. „Náš vztah byl dočasný. Měla jsem ho moc ráda a nejspíš bych měla radost, kdyby spravedlnost zvítězila. Pomůžu vám, jak jen budu moct. A jestli budu hořce plakat? Ne, nebudu. Vzpomenu si na něj ještě za půl roku? Asi ne. Připadám vám krutá a cynická?“

„Ano.“

„Třeba je to proto, že jsem krutá a cynická.“

Slova splynula Hawesovi z úst dřív, než si uvědomil, že je vysloví: „Vypadáte něžně a sentimentálně.“

„A už jsme zase u sexu,“ řekla.

„Ano, jsme zase u sexu. Přinesla byste mi prosím vkladní knížku, šekovou knížku a adresář?“

„Jistě,“ řekla. Vstala a zamířila ven z pokoje. U dveří se otočila a řekla: „Třeba budu hořce plakat. Měla jsem Sy ráda.“

„Fajn.“

„A milostné návrhy mají asi muži v krvi.“

„Taky mám ten dojem,“ řekl Hawes.

„Neměla jsem vás tak setřít.“

„Třeba jsem to přehnal.“

„Třeba ne.“

Upřeně se na Hawese zadívala.

„Slečno O’Harová, ještě nikdy jsem nebyl na rande se zrzkou.“

„Ne.“

„Ne. Dneska končím v půl sedmé. Nemohli bysme spolu povečeřet?“

„Abyste se dozvěděl víc o Sy a jeho špatných kamarádech?“

„Ne. Abych se dozvěděl víc o vás.“

„Jím ráda a s chutí. Rande se mnou přijde hodně draho.“

Hawes se zakřenil: „Dneska jsem dostal tučný úplatek.“

„To vám věřím.“

„Stačíte se do půl osmé převlíct z těch montérek?“

„Stačím,“ řekla. „Jde jen o to, jestli to udělám.“

„A uděláte?“

„Ano.“ Odmlčela se. „Nemyslete si hned, že…“

„Nemyslím.“

„Fajn.“

Odešla z pokoje pro věci, o které požádal.

Povečeřeli spolu v jedné lepší restauraci. Nancy O’Harová byla velmi příjemnou společnicí a Cotton Hawes se do ní beznadějně zamiloval. Do příštího dne ho snad milostné okouzlení přejde, ale pro tuto chvíli pro něho jiná žena na světě neexistovala. A tak si udělali bene. A tak se bavili, smáli a pili. A tak šli na noční představení do kina. A tak se vrátili do Nancyina bytu na šláftruňk.

A tak šli spát.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Spořitelní knížka vypadala takto:

Konto bylo otevřeno v říjnu vkladem ve výši 21 000 dolarů. V lednu přibylo dalších 9 000 a v dubnu se na účtu objevil třetí vklad, tentokrát ve výši 15 000 dolarů. Úrok, vypočítaný prvního dubna a zapsaný do knížky jedenáctého dubna, činil 187,50 dolarů. Od otevření konta Kramer žádné peníze nevybral.

Šeková knížka zaznamenávala oboustranný pohyb peněz charakteristický pro běžný účet. Vklady se zpravidla objevovaly okolo prvního každého měsíce, plus mínus jeden týden. V kolonce vkladů byly pravidelně připisovány tři různé částky, jejichž výše se neměnila: 500, 300 a 1 100 dolarů. Peníze byly vybírány v různých částkách – na placení účtů a běžnou útratu. Spořitelní účet byl, jak se zdálo, Kramerovou rezervou. Zdrojem, z něhož čerpal při svém každodenním „budování štěstí“ do výše 1 900 dolarů měsíčně, byl běžný účet.

V pondělí prvního července ráno čekaly na uložení na Kramerův běžný účet dva šeky. Šeky byly evidentně odeslány poštou spolu s depozitním ústřižkem odpoledne toho dne, kdy byl Kramer zabit. Do banky došly teprve až v pátek ráno, to odpoledne se k nim nikdo nedostal, a proto v pondělí stále ještě čekaly na deponování.

Oba šeky byly vyplněny tak, aby mohly být okamžitě proplaceny v hotovosti.

Jeden šek zněl na částku 500 dolarů.

Druhý šek zněl na částku 300 dolarů.

Jeden byl podepsán jakousi Lucy Menckenovou.

Druhý byl podepsán jakýmsi Edwardem Schlesserem.

Oba šeky převedl rubopisem na běžný účet Sy Kramer.

Lucy Menckenová se snažila, seč mohla, nevypadat přitažlivě. Bylo to marné. Měla na sobě kalhotový kostým pánského střihu, polobotky a dlouhé hnědé vlasy vytažené do drdolu – snažila se působit dojmem usedlé matróny z periferie, ale bylo to marné.

Steve Carella se shodou okolností s přitažlivou ženou oženil. Věděl všechno o přitažlivosti a smyslnosti, nebo jak se tomu může podle slovníkových definicí říkat. Carella se nikdy nenamáhal po nich pátrat. Věděl, že jeho žena Teddy je přitažlivá, a používaje ji jako měřítko, věděl, že není na světě ženy, která by mu mohla pověsit hejla na nos, že není přitažlivá, jenom tím, že na sebe hodí ošuntělé kvádro a vojenské šlupky. Carella seděl s Lucy Menckenovou na terasovité zahradě za domem na kraji města s výhledem na vzdálený bazén a lámal si hlavu, proč si obula vojenské polobotky.

Stromy šuměly lehkým vánkem, který byl na červenec nezvykle chladný. Carella si vybavil předešlé léto a dřinu ve žhoucím pekle, když honili chlapa, který nenáviděl policajty. Bylo by to bývalo loni v létě příjemné, mít k dispozici tak velký bazén, jako mají Menckenovi. Seděl a pozoroval Lucy Menckenovou, jak srká džin s tonikem. Držela sklenici v ruce zcela nenuceně, jako žena, která se hodí do svého prostředí, jako žena, která se v přepychu cítí přirozeně. Carella byl z toho přepychu trochu nervózní. Připadal si jako člověk, který přišel odhadnout, kolik bude stát prořezání stromů u vrátek.

Skutečnost, že byla přitažlivá, ho rovněž vyváděla z klidu. Pohybovala se naprosto uvolněně v zaoblených rozměrech svého těla, avšak oblečení tuto nenucenost zcela popíralo a zralost jejího těla spíše zdůrazňovalo než tlumilo. V duchu si kladl otázku, jak by na paní Menckenovou reagoval muž bez závazků. Přemýšlel například, jak by se všechno vyvrbilo, kdyby on šel za Edwardem Schlesserem a za paní Menckenovou poslal Cottona Hawese. Podle toho, co mu řekl Hawes, z Nancy O’Harové se vyklubala krásná žena. A teď tu byla Lucy Menckenová. Někdy už to tak chodí, pomyslel si. Případ praskající ve švech tělesnými půvaby. Mimoděk ho napadlo, jaké to asi je, nemít závazky. S pocitem štěstí poděkoval Bohu, že je ženatý.

„Jaký byl váš vztah k muži jménem Sy Kramer, paní Menckenová?“ zeptal se.

Lucy Menckenová usrkla ze své sklenky. „Neznám žádného Sy Kramera,“ řekla. Z dálky doléhal ke Carellovi od bazénu křik a smích.

„Tak tedy Seymoura Kramera,“ řekl.

„Neznám ani žádného Seymoura Kramera.“

„Chápu. Věděla jste, že pan Kramer je mrtev?“

„Odkud bych to měla vědět?“

„Bylo to v novinách.“

„Noviny skoro nečtu. Jenom když je tam něco, co se týká naší rodiny.“

„O vaší rodině se píše v novinách často?“

„Můj manžel dělá do politiky,“ řekla paní Menckenová. „Na podzim bude kandidovat do Senátu. Jeho jméno se objevuje v novinách často, ano.“

„Jak dlouho jste vdaná, paní Menckenová?“

„Dvanáct let,“ odpověděla.

„A jak máte staré děti?“

„Daveymu je deset a Gretě osm.“

„Co jste dělala, než jste se vdala?“

„Manekýnku.“

„Manekýnku?“

„Ano,“ řekla.

„Pro časopisy, jako je Vogue nebo Harper’s Bazaar? Něco takového?“

„Ano.“

„Děláte manekýnku ještě i teď, paní Menckenová?“

„Ne. Nechala jsem toho, když jsem se vdala. Být manželkou a matkou je povolání, které mě vytěžuje až až.“

„Jak jste se jmenovala za svobodna?“

„Lucy Mitchellová.“

„Pod tímhle jménem jste pracovala jako manekýnka?“

„Pracovala jsem pod jménem Lucy Starrová-Mitchellová.“

„Asi tak před dvanácti lety, říkám to správně?“

„Před dvanácti třinácti lety, ano.“

„Tehdy jste poznala Sy Kramera?“ zeptal se Carella.

Paní Menckenová nehnula brvou. „Žádného Sy Kramera neznám,“ řekla.

„Paní Menckenová,“ řekl Carella vlídně, „poslala jste mu šek, podle data dvacátého čtvrtého června, na pět set dolarů.“

„Určitě se mýlíte.“

„Na šeku je váš podpis.“

„Jistě nejsem jediná na světě, kdo se jmenuje Lucy Menckenová,“ řekla.

„Vy ale běžný účet u Federální banky v Peabody máte, nebo ne?“

„Ano.“

„U této banky má účet pouze jediná Lucy Menckenová, paní Menckenová.“

„V tom případě byl šek padělán. Okamžitě nechám pozastavit jeho proplacení.“

„Banka ověřila autentičnost vašeho podpisu, paní Menckenová.“

„Přesto mohl být padělán. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Neznám žádného Sy Kramera ani Seymoura Kramera, ani žádného jiného Kramera. Šek byl zřejmě padělán. Zavolám do banky a nechám ho obstavit.“

„Paní Menckenová…“

„Vlastně jsem vám vděčná, že jste mě na to upozornil.“

„Paní Menckenová, Sy Kramer je mrtev. Už se nemáte čeho bát.“

„Proč bych se měla něčeho bát? Můj manžel je velmi vlivný člověk.“

„Já nevím, z čeho jste musela mít strach, paní Menckenová, ale Kramer je mrtev. Můžete mi říct…“

„V tom případě nebude šek postrádat, když zruším jeho proplacení.“

„Proč vás vydíral, paní Menckenová?“

„Kdo?“

„Sy Kramer. Vydíral vás přece. Proč?“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Na jeho kontě se každý měsíc ukládalo pět set dolarů, spolu s dalšími částkami pochopitelně. Váš šek byl vypsán na pět set dolarů. Proč jste každý měsíc posílala Sy Kramerovi šek na pět set dolarů?“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Smím vidět útržky z vaší šekové knížky, paní Menckenová?“

„Rozhodně ne.“

„Smím vidět vaše stornované šeky?“

„Ne.“

„Mohu si obstarat povolení k prohlídce.“

„To tedy budete muset, pane Carello. Moje šeková knížka a moje stornované šeky jsou moje soukromá věc. Ani můj muž se mě neptá, kolik utrácím a za co.“

„Vrátím se s povolením,“ řekl Carella a zvedl se.

„Vážně čekáte, že něco najdete, až se vrátíte, pane Carello?“ zeptala se.

„Nejspíš ne,“ řekl unaveně. Zabodl se do ní pohledem. „Jako bývalá manekýnka se zrovna neoblékáte, paní Menckenová.“

„Ale nepovídejte?“

„Ano.“

„Ten kostým mě přišel na tři sta padesát dolarů, pane Carello.“

„To vás to zatajování stojí spoustu peněz.“

„Zatajování?“

„Paní Menckenová, zavraždili člověka. Asi těžko by se o něm dalo říct, že byl ideálním občanem, ale nicméně ho někdo zavraždil. Snažíme se vypátrat kdo. Škoda že jste mi moc nepomohla. Můžete si schovat své šeky a útržky, a můžete se schovat za ten drahý kostým, ale my na to přijdeme.“

„Pane Carello, jste impertinentní.“

„Odpusťte.“

Lucy Menckenová vstala, pohybujíc se v beztvarém kostýmu s nenucenou grácií.

„Děti jsou u bazénu samy,“ řekla. „Byl jste na odchodu, detektive Carello?“

„Byl jsem na odchodu,“ řekl Carella unaveně, „ale ještě se vrátím.“

Šek ležel na stole mezi nimi.

Na mléčné skleněné výplni dveří stálo SCHLESSEROVY LIMONÁDY. Muž za stolem byl Edward Schlesser, padesátník s řídnoucími vlasy. Oblečen byl do tmavě modrého obleku se žlutou vestou. Na nose měl bebopové brýle s černými obroučkami. Za brýlemi byly schované modré oči, které si pozorně prohlížely šek na stole.

„Je to váš šek, pane Schlessere?“ zeptal se Cotton Hawes.

Schlesser vzdychl. „Ano,“ řekl.

„Poslal jste ho jistému Seymourovi Kramerovi?“

„Ano.“

„Proč?“

„A záleží na tom? Je mrtvý.“

„Proto jsem tady,“ řekl Hawes.

„Je po všem,“ řekl Schlesser. „Jste jako kněz? Nebo lékař? Zůstane to, co vám řeknu, jenom mezi náma?“

„Samozřejmě. Rozhodně se to nedostane ven z našeho oddělení.“

„Jak mám vědět, že vám můžu věřit?“

„Nijak. Věřil jste Sy Kramerovi?“

„Ne,“ řekl Schlesser. „Kdybych mu věřil, neposílal bych mu šeky.“

„To nebyl první šek?“

„Ne, já –“ Schlesser se zarazil. „Komu to budete vykládat?“

„Dvěma lidem. Kolegovi, s kterým případ vyšetřujeme, a svému přímému nadřízenému.“

Schlesser si znovu povzdychl. „Povím vám to.“

„Poslouchám vás, pane.“

„Jsem majitelem tohohle podniku,“ začal Schlesser. „Není velký, ale vzmáhá se. To víte, konkurence je velká. Je těžké postavit se velkým firmám. Jenomže můj podnik prosperuje. Mám peníze v bance a pěkný dům v Connecticutu. Podnik mám tady, ale bydlím v Connecticutu. Vyrábíme kvalitní nealkoholické nápoje. Zvláště naše oranžáda je skvělá. Máte rád oranžádu?“

„Ano.“

„Dám vám basu, až půjdete. Jestli vám bude chutnat, povězte to svým známým.“

„Děkuju,“ řekl Hawes. „A jak to bylo s Kramerem?“

„Měli jsme nehodu, není to tak dlouho. Ve stáčírně lahví. Nic vážného, ale když se něco takového rozkřikne… Jsme malý podnik. Teprve se začínáme etablovat, lidi si teprve začínají zvykat na naši značku a jméno Schlesser. Něco takového…“

„Co se stalo?“

„Nějak, neptejte se mě jak, nějakou nevysvětlitelnou náhodou – prostě do jedné láhve s limonádou se dostala myš.“

„Myš?“ zeptal se Hawes nevěřícně.

„Malinké zvířátko,“ řekl Schlesser a pokyvoval hlavou. „Polní myš. Za stáčírnou už je volné pole. Myš se nějak dostala dovnitř, nějak se dostala do láhve, nějak prošla celým provozem a byla odeslána k odběratelům. Byla to láhev sarsaparily, limonády s přestupovou příchutí, pokud si vzpomínám.“

Hawesovi to přišlo k smíchu, ale pro Schlessera to byla záležitost nadmíru závažná.

„Někdo si tu limonádu koupil. Byla v takové té velké láhvi, v úsporném balení. Dotyčný tvrdil, že trochu té limonády vypil a že mu po ní bylo hrozně zle. Vyhrožoval, že bude na firmě soudně žádat odškodné.“

„Jak vysoké?“

„Stopětadvacet tisíc dolarů.“

Hawes hvízdl. „A dostal je?“

„K soudu se to nikdy nedostalo. Soudní přelíčení bylo to poslední, co jsme chtěli. Dohodli jsme se na mimosoudním vyrovnání ve výši pětadvacet tisíc dolarů. Byl jsem rád, že to mám z krku. V novinách se neobjevila ani čárka. Mohlo mě to zruinovat. Lidi si takové věci pamatují. Myš v limonádě? Kristebože, to vám může podříznout větev!“

„Pokračujte,“ řekl Hawes.

„Asi měsíc potom, co jsme se vyrovnali, mi najednou zavolal nějaký člověk, že všechno ví.“

„Kramer?“

„Ano. Vyhrožoval, že předá jistý dokument novinám, pokud mu nezaplatím, aby to neudělal.“

„Jaký dokument?“

„Originál dopisu, který poslal právní zástupce poškozeného, ten dopis, ve kterém se píše všecko o té myši.“

„Jak k němu přišel?“

„Nevím. Podíval jsem se do kartotéky a pochopitelně, že tam nebyl. Chtěl za ten dopis tři tisíce dolarů.“

„Zaplatil jste mu?“

„Musel jsem. Myslel jsem si, že jsem už stejně zaplatil pětadvacet, aby se to ututlalo, takže mě další tři nezabijou. Myslel jsem, že tím to skončí, ale neskončilo. Nechal si udělat fotokopie toho dopisu. Požádal o dalších tři sta dolarů měsíčně. Pokaždé, když jsem mu poslal šek, poslal mi na oplátku další fotokopii. Myslel jsem si, že dříve nebo později mu dojdou. Dneska je to už stejně jedno. Je mrtvý.“

„Třeba měl nějaké přátele,“ řekl Hawes.

„Jak to myslíte?“

„Partnera, komplice, někoho, kdo bude pokračovat tam, kde on přestal.“

„V tom případě budu dál platit tři sta měsíčně. Dělá to tři tisíce šest set ročně. To není tolik. Za rok vydám na reklamu našich limonád šedesát tisíc. Všecky ty peníze by přišly vniveč, kdyby ten dopis dostaly noviny. Takže další tři tisíce šest set by mě nezabily. Jestli má Kramer parťáka, budu platit dál.“

„Kde jste byl v noci dvacátého šestého června, pane Schlessere?“ zeptal se Hawes.

„Jak to myslíte? Myslíte tu noc, co zabili Kramera?“

„Ano.“

Schlesser se rozesmál. „To je absurdní. Myslíte, že bych někoho zabil kvůli třem stům dolarů měsíčně? Mizerným třem stovkám měsíčně?“

„Dejme tomu, pane Schlessere,“ řekl Hawes, „že se Kramer rozhodl dát ten dopis k dispozici novinám bez ohledu na to, kolik mu zaplatíte? Dejme tomu, že se prostě rozhodl zachovat jako svině?“

Schlesser neodpověděl.

„Takže, pane Schlessere. Kde jste byl v noci dvacátého šestého června?“

KAPITOLA PÁTÁ

Fotograf se jmenoval Ted Boone.

Ateliér měl na šmrncovní Hallově avenue a mládence ze sedmaosmdesátého znal, jelikož před měsícem vyšetřovali vraždu jeho bývalé manželky. Boonovi zavolal Bert Kling, který se s ním znal nejlíp. A Kling žádal o laskavost.

„Nerad obtěžuju, protože vím, jak jste zaneprázdněný,“ řekl.

„Voláte ještě kvůli tomu případu?“ zeptal se Boone.

„Ne, ne,“ řekl Kling, „ten je uzavřený – každopádně do přelíčení.“

„Kdy bude?“

„Myslím, že se chystá na srpen.“

„Předvolají mě?“

„Nevím, pane Boone. To záleží na prokuratuře.“ Odmlčel se a ve vzpomínkách mu vytanula Boonova mladá dcera. „Jak se vede Monice?“

„Dobře, děkuju. Tenhle měsíc se ke mně přistěhuje.“

„Pozdravujte ji ode mě, ano?“

„Samozřejmě, pane Klingu.“

Oba se nadlouho odmlčeli.

„Důvod, proč volám…“ začal Kling.

„Ano?“

„Na něčem teď pracujeme a mě napadlo, že byste nám mohl pomoct. Vy fotíte hodně pro módní žurnály, viďte?“

„Ano.“

„Fotil jste někdy manekýnku Lucy Starrovou-Mitchellovou?“

„Lucy Starrová-Mitchellová.„ Boone se na okamžik zamyslel. „Ne, myslím, že ne. Víte, která agentura ji zastupuje?“

„Ne.“

„Je teď v laufu?“

„Jak to myslíte?“

„Víte, manekýnky jsou jednou nahoře, jednou dole. Chvíli jdou na dračku a pak po nich ani pes neštěkne. Jejich tváře se moc okoukají. Lidi začnou říkat: ,Á, to je ta fantastická zrzka!‘ místo ,Á, to jsou fantastické šaty!‘ Chápete? Manekýnka začne místo výrobku prodávat sebe.“

„Chápu.“

„Ale to jméno mi nic neříká. Kdyby byla aktivní, znal bych ji. Pracuju s většinou prvotřídních holek.“

„Myslím, že pracovala jako modelka před takovými dvanácti třinácti lety,“ řekl Kling.

„Aha. V tom případě ji znát nemůžu. Tak dlouho v branži nejsem.“

„Kde bych to mohl zjistit, pane Boone?“

„Můžete zavolat do rejstříku. Budou ji mít v kartotéce. Najdou ji raz dva. Zatím, jestli chcete, se i já pozeptám kolem. Mám přátele, kteří to dělají daleko déle než já. Jestli s ní pracovali, nejspíš se upamatujou.“

„To bych byl rád.“

„Jaké že máte telefonní číslo?“

„Frederick 7-8024.“

„Tak jo, podívám se na to.“

„Děkuju, pane Boone.“

„Není zač,“ řekl a zavěsil.

Bert Kling proseděl u telefonu zbytek odpoledne. Nic víc se nedozvěděl. Anebo se dozvěděl něco, co mu radost neudělalo. Dozvěděl se, že Lucy Starrová-Mitchellová se v žádném rejstříku manekýnek nikdy nevyskytovala.

Meyerovi Meyerovi nevadilo pověsit se někomu na paty, zvlášť když ty paty patřily k nohám Lucy Menckenové. Lucy Menckenová měla moc hezké nohy.

Druhého července zaparkoval Meyer obyčejný bledě modrý vůz nedaleko domu Menckenových. V 8.05 ráno vyšel z domu muž odpovídající popisu Charlese Menckena. V 9.37 šla Lucy Menckenová do garáže, vycouvala s červeným sporťákem a zamířila ke čtvrti Peabody. Meyer se rozjel za ní.

Lucy Menckenová zašla do kadeřnictví a Meyer čekal venku.

Lucy Menckenová zašla na poštu a Meyer čekal venku.

Lucy Menckenová poobědvala v malebné čajovně za městem a Meyer čekal venku.

Ve 13.04 vstoupila do obchodu s oděvy.

Ve 14.15 začal Meyer tušit trapnou pravdu. Vystoupil, vešel do obchodu a prošel jím na druhou stranu. Jak se obával, na opačném konci byl ještě jeden východ. Lucy Menckenová, ať náhodou či úmyslně, setřásla svého anděla. Meyer odjel zpátky k domu Menckenových. Na vzdálenějším konci zatáčející se příjezdové cesty k domu uviděl garáž. Červený sporťák v ní nebyl. Těžce vzdychl, dal si pohov a čekal, až se Lucy Menckenová vrátí.

Objevila se až v 18.15.

Meyer odjel na večeři a potom zatelefonoval poručíku Byrnesovi. Zahanbeně přiznal, že venkovská hospodyňka ho setřásla na pět hodin a jedenáct minut.

Poručík trpělivě poslouchal. Potom řekl: „Zůstaň na místě. Nejspíš bude v noci doma. Tak jako tak tě brzy přijede vystřídat Willis. Co myslíš, že během těch pěti hodin dělala?“

„Mohla dělat cokoli,“ řekl Meyer.

„Neber si to tak,„ řekl Byrnes. „Z Peabody zatím žádné hlášení o vraždě nedošlo.“

Meyer se zasmál. „Budu čekat na Willise.“

„Přijede,“ řekl Byrnes a zavěsil.

Meyer pokračoval v hlídání ve voze. Ve 21.30 ho vystřídal Willis. Meyer odjel domů a šel spát. Jeho žena Sarah chtěla vědět, proč se tváří tak zaraženě.

„Nejsem k ničemu,“ řekl Meyer. „Je mi sedmatřicet a nejsem k ničemu.“

„Spi,“ řekla Sarah. Meyer se obrátil na druhý bok. Ani ve snu netušil, že on sám byl to odpoledne sledován, ani že svého pronásledovatele přivedl přímo do domu Lucy Menckenové.

Byla středa ráno třetího července.

Uplynul týden ode dne, kdy byl Sy Kramer zastřelen z okna automobilu. Během toho týdne policie mnoho nezjistila. Vědělo se, odkud pocházejí pětiset a třísetdolarové vklady. Na Kramerově běžném účtu se rovněž objevoval měsíční vklad ve výši 1 100 dolarů, jenomže dosud se nezjistilo, od koho peníze přišly – a možná na to nepřijdou nikdy.

Nevěděli ani, odkud se vzaly ty obrovské sumy uložené na tom druhém účtu.

Ověření Kramerových návyků policii prozradilo, že jeho vkus byl skutečně nákladný. Všechny obleky měl šité na míru, právě tak jako košile, pokud zrovna nebyly z dovozu. Byt mu zařídil špičkový bytový architekt. Whisku měl nejlepší a nejdražší. Vlastnil dva automobily, cadillaca se skládací střechou a těžkou dodávku. Tyto přírůstky byly očividně nové, což z případu vytvářelo ještě větší hlavolam.

Celková výše měsíčních vkladů na Kramerově běžném účtu činila 1 900 dolarů. Vybírání drželo s vklady vyrovnaný krok. Kramer měl rád život ve velkém stylu a utrácel skoro 500 dolarů týdně. Avšak částka 45 187.50 dolarů na druhém kontě byla nedotčena. Jak si tedy mohl koupit dva automobily, zaplatit za nábytek a bytového architekta, jak si mohl dovolit plný šatník obleků a kabátů?

Jak se nakupuje bez peněz?

Nijak.

Z prodejny osobních vozů na Automobilové ulici v Isole, kde si Kramer koupil cadillaca, sdělili, že vůz byl zakoupen v druhé polovině loňského září a že Kramer za něj zaplatil okamžitě a na dřevo. Dodávkový buick byl zakoupen téhož dne v jiné prodejně naproti. I zde byla požadovaná částka uhrazena v hotovosti.

Kramer si pronajal byt v září. Za nábytek a bytového architekta zaplatil hotově. Celkový účet činil 23 800 dolarů. Obleky byly objednány v září a byly dodány v říjnu. Přišly ho na 2 000 – a zaplatil je zeleným oběživem Spojených států.

Kramer zkrátka a dobře za necelý měsíc rozfofroval 36 000 dolarů v hotovosti a ještě si při všech těch šílených nákupech stačil narazit půvabnou milenku jménem Nancy O’Harová. A potom, třiadvacátého října, si na bankovní konto uložil ohromující sumu 21 000 dolarů!

Kde se vzalo těch původních 36 000 dolarů?

A kde ty následující vklady – 21 000 v říjnu, 9 000 v lednu a 15 000 v dubnu?

A byl vklad ve výši 15 000 míněn jako poslední? Anebo byly naplánovány ještě další platby? Kdo už zaplatil 81 000, a vyvázla tato osoba jenom proto, že Kramer už nežije?

A nebylo nedobrovolné zaplacení 81 000 dostatečným důvodem k vraždě?

Tělo Sy Kramera ležící v márnici jako by naznačovalo, že to skutečně dostatečný důvod byl.

Skvělý a slavný čtvrtý červenec přišel s plnou parádou.

Někteří detektivové ze sedmaosmdesátky měli toho dne volno, zbytek musel být ve službě. Na nedostatek práce si stěžovat nemohli. Ve spolupráci s uniformovanými policisty v revíru se snažili, aby svátek proběhl co možná bezpečně a příčetně. Neproběhl.

Navzdory magistrátní vyhlášce o zákazu ohňostrojů se dovozci činili a všichni od šesti do šedesáti hořeli netrpělivostí přiložit k roznětce zápalku a potom poodstoupit s ušima zašpuntovanýma prsty. Nějaký chlapeček na Jižní třicáté přišel o oko, když ho jiný trefil rozbuškou. Na Culverově avenue odpalovali dva chlapci ze střechy světlice. Jeden přepadl přes okraj a pádem na chodník se zabil.

Nebyl to nijak zvlášť horký čtvrtý červenec – byly už parnější –, ale byl velmi hlučný. Hluk poskytoval výtečnou kouřovou clonu všem těm občanům, kteří si chtěli zastřílet z revolverů. Bez natištěného programu se nedalo poznat, jestli vybuchuje žabka nebo dvaatřicítka, a programy toho dne nikdo neprodával. Policie měla plno práce s honěním dětí se světlicemi, uzavíráním požárních hydrantů a snahou zabránit vloupáním, ke kterým docházelo pod pláštíkem všeho toho zmatku a rámusu. Policie měla plno práce se sledováním námořníků, kteří přicházeli do města za kouskem exotiky a často se vraceli zpátky s rozbitou hlavou. Policie měla plno práce se sledováním výrostků, kteří teď, když skončila škola a měli času habaděj, teď, když je asfaltovaná ulice a betonové věžáky ukolébaly k nudě, teď, když neměli do čeho píchnout a měli na to spoustu času – hořeli nedočkavostí zažít něčeh
o vzrušujícího, provést nějakou ztřeštěnost, pobavit se nějakou malou neškodnou pubertální kratochvílí. Potloukali se ulicemi, potloukali se Groverovým parkem, dychtiví něco udělat, a tak policajti nevěděli, kam dřív skočit.

Oslavovali všichni kromě policajtů.

Policajti kleli, protože museli makat i na ten zatracený svátek.

Každý z nich litoval, že se nedal k hasičům.

V hasičské zbrojnici 87. revíru vyzváněly zvonce, muži sjížděli po tyčích a bleskurychle sahali po helmách, jelikož dneska bude víc zatracených ohýnků než v kterýkoli jiný den v roce.

A každý z hasičů litoval, že se nedal k policajtům.

KAPITOLA ŠESTÁ

Hal Willis byl detektiv třetí třídy.

Vydělával 5 230 dolarů ročně.

Vydělával je, ať na něj střílel zloděj, nebo ať seděl v kanceláři a datloval hlášení s dvěma kopiemi. Vydělával je dokonce i tehdy, když sledoval ženskou, která se snažila zakrývat své přirozené vnady kostýmy připomínajícími pytle od brambor. Podle jeho mínění jí pytlovitá roucha dodávala zajímavý šmrnc – jako by se člověk díval na striptérku, která se nikdy nesvlékne.

Začíná mi to lízt na mozek, pomyslel si. Striptérky, které se nesvlíkají, to je přece pitomost.

V každém případě, a v každém smyslu toho slova, mu sledovat Lucy Menckenovou nevadilo. Zatím to byla příjemná práce a nedovedl si představit, jak se této šaramantní hospodyňce s figurou k nakousnutí mohlo vůbec podařit setřást Meyera. Meyer stárne, napadlo ho. Budeme ho muset poslat na pastvu. Budeme z něho muset udělat plemenného býka. Stane se zakladatelem hrdého rodu strážců zákona. V Groverově parku mu postaví sochu. Do jejího podstavce budou vytesána slova MEYER MEYER, PLEMENNÝ BÝK.

Blbnu, pomyslel si Willis. Normálně blbnu.

Willis byl malé postavy a minimální požadovanou výšku sto osmdesáti centimetrů pro policisty splnil s odřenýma ušima. Mezi ostatními detektivy na oddělení vypadal jako trpaslík. Avšak jeho mýlivá výška a ošidně malá kostra neobalamutila žádného z jeho kolegů. Nebylo mezi nimi mnoho těch, kteří měli chuť si s ním něco začít. Abyste rozuměli, byl odborníkem na džudo. Hal Willis uměl, popustíte-li na okamžik uzdu fantazii, popadnout útočícího slona za chobot a – během několika vteřin – zamávat jím vzduchem a prásknout jím o zem, eventuálně s přeraženou páteří. Tolik síly a energie měl Hal Willis. Řečeno prozaičtěji, za dobu svého pozemského vykonávání zvolené profese Willis odzbrojoval zloděje, vyvracel kosti, tvrdě trestal, rozptyloval nejapné poznámky o camprlínech, vyváděl z rovnováhy mužné obry, kteří se zničehonic ocitali na zadku, ohromoval lumpy, kteří si neuvědomovali, že kosti jsou tak
křehké, a přišel na to, že džudo – jelikož je tak prima elegantní a zábavné – se může také stát způsobem života.

Váha a rovnováha, v tom spočívalo celé tajemství. Otočný bod a páka. Počkejte si na příležitost, popadněte ji za pačesy a máte svět na lopatkách.

Lucy Menckenová v té chvíli na lopatkách neležela, třebaže ta myšlenka, ve vší upřímnosti, Willisovi od té doby, co se jí pověsil na paty, nejednou proběhla hlavou. Dostalo se mu varování od Carelly, a později i od Meyera, že paní Menckenová se vyznačuje všemi charakteristickými znaky maskovaného muničního skladu. Carella i Meyer byli úctihodní ženáči, které zřídkakdy, pokud vůbec někdy, napadaly chlípné, necudné či obscénní myšlenky. Jestliže považovali za vhodné upozornit Willise na nutnost nenechat se ničím rozptylovat, pak musí být paní Menckenová náloží ekrazitu.

Zprvu byl zklamán. Žena, která se vynořila z domu v Peabody, vypadala spíš jako ošumělá knihovnice než zpustlá, chlípná prostopášnice. Teprve poté, co ji chvíli sledoval, začalo mu docházet varování jeho kolegů. Bylo to hrozně protivné, i když ne zrovna nepříjemné. Ta ženská měla na sobě hábit, který určitě pocházel z dílny Omara, výrobce stanů. A přesto se pod tím kostýmem dalo tušit tělo plné života. Tušení se ještě víc zhmotňovalo, jakmile jí látka těsně ovinula stehno při vystupování z automobilu, anebo když jí obepnula umíněné tělo, když se zastavila a sehnula pro kabelku, která jí upadla na zem. Lucy Menckenová, ať měla na sobě cokoli, byla symbolem tělesnosti. A Willisovi vůbec nevadilo, že ji sleduje, nebýt toho, že nebylo snadné se soustředit.

To dopoledne pátého července ho sledovačka zavedla přímo k peabodyskému nádraží. S tím Willis nepočítal. Rychle zaparkoval policejní vůz vedle červeného sporťáku a následoval Lucy do čekárny. Doufal, že se dostane k pokladně včas, aby slyšel, kam si kupuje jízdenku, jenomže když vešel do čekárny, ona už od přepážky odcházela. Nevěděl, jestli pojede na sever nebo na jih. Jižní trať vede do centra. Severní do sousedního státu a potom stále dál a dál. Podle toho, co věděl, mohla mít Lucy Menckenová namířeno do Kanady, anebo na severní pól, kde bude prodávat Eskymákům pašovanou whisku. Willis pokrčil rameny, šel ke stánku s časopisy a koupil si výtisk měsíčníku Kriminalista. Tvářil se, že čte, a přitom z Lucy Menckenové nespouštěl oči.

Ohromovalo ho množství mužů, které obalamutila. Člověk přece nemusí být detektiv, aby poznal, co se skrývá pod tím pytlovitým hábitem. Stačí jeden pohled na její tvář a každý pozná její smyslnost i přes strohý účes a nepřítomnost líčidla. A přesto se za ní takřka ani jeden muž v čekárně neotočil. Dokonce ani tehdy, když se posadila a přehodila si nohu přes nohu a na okamžik poodhalila na pospas všem zrakům kousek stehna, záblesk dokonale tvarovaného kolena a lýtka, než její ruka stáhla sukni jako plátěnou roletu, s žádným z mužů v čekárně jako by to nijak zvlášť nehnulo. Willis smutně zavrtěl hlavou. Vyrůstá nám generace nevšímavých, impotentních robotů, pomyslel si. Díkybohu za Meyera Meyera, plemenného bejka.

V dálce uslyšel vlak. Lucy Menckenová se podívala na hodinky a potom se zvedla z lavice. Willis ji sledoval na nástupiště. Pojede tedy vlakem na jih. Poslední zastávka bude v centru. Má namířeno tam, anebo vystoupí na některé stanici cestou?

Vlak se s řevem vřítil do stanice, z pískající lokomotivy syčivě unikala pára. Do Lucyiny sukně se opřel nápor vzduchu. Trochu couvla a dokonale ženským gestem si sukni přidržela k tělu. Nastoupila do vlaku a šla rovnou do kuřáckého vagónu. Willis ji následoval a posadil se o několik řad za ní na druhé straně uličky. Jakmile přišel průvodčí, koupil si zpáteční jízdenku do centra. Potom se pohodlně uvelebil a četl si v kriminalistickém časopise, občas zvedaje zrak, aby se přesvědčil, že Lucy sedí stále na svém místě.

Zůstala sedět, dokud vlak nedorazil do centra. Potom se zvedla a vystoupila.

Tak to je sen, pomyslel si Willis. Pošleme anděla strážnýho do Peabody, a ona ho vede zpátky do centra. Zatracený ženský.

Nebyl rád, že je zpátky v centru. Byl tam sakra větší hic než na předměstí. Proklínal svou smůlu a zůstal nalepený na Lucy Menckenovou. Hned před nádražím chytila taxi. Willis nastoupil do dalšího taxíku za nimi. Blýskl služebním odznakem a řekl taxikáři, aby je neztratil. Taxikář je neztratil. Drožka Lucy Menckenové šikmo proťala proud vozidel jedoucí přes město směrem k řece Harbu. Zastavila před administrativní budovou na Independence Avenue v centru Isoly. Willis zaplatil a šel do budovy za ní. Ve vestibulu musel popoběhnout, aby stačil nastoupit do stejného výtahu.

Nebyla navoněná. Stál u ní dost blízko, aby to zjistil. Stál dost blízko, aby viděl, že má jasně modré oči posázené drobnými bílými tečkami. Stál dost blízko, aby si všiml, že má nos posetý pihami, a zčistajasna ho napadlo, jestli čirou náhodou nevyrostla někde na venkově.

„Sedmé,“ ohlásil zřízenec.

Lucy postoupila dopředu. Willis postoupil dopředu s ní. Dveře se otevřely. Lucy vstoupila do chodby. Willis čekal, dokud nevystoupí, a potom ji následoval. Hluboce procítěně předstíral, že zkoumá čísla na každých dveřích, ke kterým došel, jako by hledal nějakou určitou kancelář. Lucy kráčela přímo na konec chodby, otevřela dveře s výplní z mléčného skla a vešla dovnitř. Willis, jak se sluší, chvíli počkal a potom přešel na konec chodby. Na dveřích stálo:

806

PATRICK BLIER

Zástupce fotografů

Willis odstoupil od dveří. Vrátil se k výtahům, trhnutím otevřel poznámkový blok a zapsal si číslo a jméno, které si přečetl na dveřích. Zazvonil pro výtah a sjel do vestibulu. Ověřil si, že budova má pouze jeden východ, a poté se odebral k telefonním budkám, odkud mohl sledovat výtahy. Svižně vytočil Frederick 7-8024.

„Osmdesátý sedmý revír, seržant Murchison,“ ozvalo se v telefonu.

„Dave, tady Willis. Je Hawes u sebe?“

„Počkej chvilku, Hale. Zjistím to.“

Willis čekal.

„Osmdesáté sedmé oddělení, detektiv Hawes,“ řekl Cotton.

„Cottone, tady Hal.“

„Ahoj. Jak se lepíš?“

„Fajn. Měl bys vidět.“

„Hezulka?“

„Hotovej diamant, když osekáš uhlí.“

„Kde seš?“

„Dole ve městě.“

„A ona?“

„Independence Avenue číslo 1612. To je pod náměstím, v centru města. Je v místnosti 806 s – cituji – „zástupcem fotografů“ – konec citátu –, jménem Patrick Blier. Mám ho zmáčknout, anebo pokračovat v sledovačce?“

„Zůstaň s ní, Hale. Cinkni mi, až odejde, a já ho dojedu navštívit.“

„Nechám ti vzkaz u dozorčího,“ řekl Willis. „Nebudu mít čas na výměnu zdvořilostí, nebo ji ztratím. Přemísťuje se jak fretka.“

„Dobře. Požádám Dava, aby mi dal hned vědět, až zavoláš. Přilep se na ni, Hale.“

„To bych hrozně rád,“ řekl Willis.

„Ty nadrženej zmetku.“

„Nadrženej? Jsem temperamentní.“

„A já zas utahanej,“ řekl Hawes. „Budu čekat, až zavoláš.“

Patrick Blier, zástupce fotografů, byl plešatec se skobovitým nosem. Na první pohled působil dojmem olysalého orla. Seděl za psacím stolem v titěrné kanceláři, jejíž stěny pokrývaly fotografie dívek v různých stádiích oblékání a svlékání. Kovová vizitka na jeho stole hlásala skutečnost, že je to pan P. Blier, aby náhodou někoho nenapadlo, že je slečna nebo paní. Aby vyloučil jakékoli další pochybnosti, měl na sobě Patrick Blier průsvitnou polokošili s krátkými rukávy, skrze níž prosvítala hruď hustě porostlá černými chlupy. Tytéž černé kudrliny mu pokrývaly paže. Méně sebevědomý muž by se možná zhroutil pod tlakem toho všudypřítomného porostu, který přikrýval všechno kromě hlavy. Patrickovi Blierovi to však, jak se zdálo, bylo lhostejné. Je plešatý, no tak je plešatý. No a co?

„A co chcete vy?“ otázal se Hawese, když vstoupil Cotton do kanceláře.

„Vám recepční nic neřekla?“

„Říkala, že je tu nějaký detektiv. Jste od městské policie nebo soukromý očko?“

„Od města.“

„Chodí sem spousta soukromých oček. Chtějí po mých klientech, aby jim pořizovali snímky použitelné jako důkaz při rozvodových řízeních. Vysvětluju jim, že nemám ve zvyku probourávat se do ložnic. Ze soukromých oček je mi na blití. Copak jim není nic svatý? Co si přejete?“

„Pár odpovědí.“

„Otázky máte?“

„Spoustu.“

„Tak mluvte. Nemám čas. Nevím, kam dřív skočit. Topím se v objednávkách. Budu si muset pořídit větší kancelář, namouduši. Celej den vyzvání telefon. Ve dne v noci mě sem chodí otravovat lidi od novin. Manekýnky mi nedají pokoj. Kristepane, jednou se z toho frmolu zblázním. Co si přejete? Mluvte. Nemám čas.“

„Co tady chtěla Lucy Menckenová?“

„Kdo je hergot Lucy Menckenová?“

„Byla tady před chvilkou.“

„Jste blázen. Lucy Men… chcete říct Lucy Mitchellová? Myslíte Lucy Mitchellovou? Tu myslíte?“

„Ano.“

„Tak kde jste sebral to jméno Menckenová? Mluvte prosím vás k věci. Nemám čas.“

„Co tu dělala?“

„Proč se ptáte, provedla něco?“

„Ne.“

„Tak proč bych vám to měl říkat?“

„A proč ne?“

„Nejprv mi řekněte, co provedla.“

„Bliere, nemusím se tu s vámi handrkovat. Na něco jsem se ptal. Zeptám se ještě jednou. Proč sem přišla a co chtěla?“

Blier si dlouho Hawese pozorně prohlížel.

„Myslíte, že mi naženete strach?„ řekl konečně.

„Ano,“ odpověděl Hawes.

„A víte, že máte pravdu? Mám z vás šílenej strach. Kde jste sakra přišel k těm bílým vlasům? Vypadáte jako hněv Boží, přisámbůh. Kristepane, vás bych tak chtěl potkat v temné uličce. To je konec!“

„Proč přišla?“

„Chtěla nějaké fotky.“

„Jaké fotky?“

„Reklamní, poloakty.“

„Co s nimi chtěla dělat?“

„Nalepit si je do deníčku, asi. Jak to mám hergot vědět? Mám se starat o to, co dělá ženská s vlastníma fotkama? Co je mi po tom?“

„Na těch fotografiích byla ona?“

„Jasně. A kdo jinej? Třeba Marilyn Monroeová, ne?“

„Jaké fotografie?“

„Říkal, jsem vám, reklamní.“

„Byla na nich nahá?“

„Na některých. Na zbytku skoro nahá.“

„Jak nahá je skoro nahá?“

„Dost nahá. Tak nahá, jak jen to je možné, když není úplně nahá. Upřímně řečeno víc nahá, než kdyby byla úplně nahá, jestli mi rozumíte.“

„Kdo dělal ty fotografie?“

„Jeden z mých klientů.“

„Proč?“

„Asi aby je někomu prodal, ne? Prodávám všem časopisům pro pány. Prodávám ale i jinou tématiku, nejen holky. Nechci, abyste si myslel, že se věnuju jenom nahotinkám. Dělám dokumentární fotografie. Totiž, prodávám je. Fotí je moji klienti.“

„Který klient dělal ty snímky s Lucy Mitchellovou?“

„Jistý Jason Poole. Je to prima chlap. Špička. I ty fotky byly dobré, a to je dělal už pěkně dávno.“

„Jak dávno?“

„Deset, dvanáct let.“

„Tak kolik?“

„Jak to mám vědět? Kdo si to má po tak dlouhé době pamatovat? Když sem dneska přišla, myslel jsem nejdřív, že vidím ducha.“

„Nejsem si jistý, že vám rozumím, Bliere. Co kdybysme to vzali od začátku?“

„Panebože, nemám čas. Jak se můžu vrátit tak daleko na začátek?“

„Tak, že se tam vrátíte,“ řekl Hawes. „Ani já nemám čas, Bliere. Nemám čas, protože vyšetřuju vraždu.“

„To jde o vraždu?“

„O vraždu.“

„Ona někoho zabila?“

„Začněte od začátku, Bliere.“

„Začalo to tak před desíti, dvanácti lety. Možná dřív. Nechte mě chvilku přemýšlet.“ Na okamžik se zamyslel. „Právě skončila válka. Kdy to vlastně bylo?“

„V pětačtyřicátém.“

„Jo. Ne, moment, válka ještě neskončila. Ta první válka, ta s tím parchantem. Ta skončila.“

„Myslíte Hitlera?“

„Koho jiného. Ta skončila. A zbývalo ještě vyčistit Pacifik. Každopádně bylo to kolem – čtyřiačtyřicátého, pětačtyřicátého roku. Tak nějak. Seděl jsem sám v kanceláři. Tenkrát jsem ještě ani neměl sekretářku. Všechno sám. Měl jsem kancelář, že když jsem si chtěl něco promyslet, musel jsem kvůli tomu jít ven, tak byla velká.“ Blier se zasmál vlastnímu zdrcujícímu vtipu. „Jedl jsem zrovna sendvič. S uzeným od Cohena. Skvělé uzené na černém chlebu. A vtom tam nakráčí kočka. Fantastická kočinda. Kočka, s jakou by člověk mohl umřít. S takovou by mě mohli vysadit na opuštěný ostrov na celý zbytek mého pozemského života bez jídla a pití, namouduši. Ji a nic jiného, a byl bych šťastnej. Taková to byla kočka.“

„Lucy Mitchellová?“ zeptal se Hawes.

„Kdo jiný? A z bot jí čouhala sláma. Přišla rovnou z pole, krev a mlíko. Slitování, podklesávají mi kolena. Ty velký modrý kukadla a to tělo, to tělo zpívá, hraje sonáty, je to smyčcový orchestr, Ježíši, málem omdlívám. Chce dělat manekýnku. Říká, že chce dělat manekýnku. Ptám se, jestli s tím má nějaké zkušenosti. Ona prý, že ne, ale že chce mít fotku v časopisech. Představuju si, jak vydělávám majlant na jejích fotkách. Představuju si, jak jsou jejíma fotkama vyzdobený kasárna odsaď po Tokio. Dokonce vidím, jak si ji lepí na stěnu vojáci v japonských kasárnách! Tu bych neodepřel ani těm nepřátelskejm parchantům. Ji bych jim neodepřel. Posílám ji za Jasonem Poolem. Dělá s ní sérii fotek. Nedokáže odlepit prst ze spouště. Cvak, cvak, fotí jak šílenec celou noc.“

„Pokračujte,“ řekl Hawes.

„Udělá nádherný fotky té nádherné kočky s tělem, před kterým vadne i beton. Představuju si, v jakým jsem balíku. A co se nestalo?“

„Co se nestalo?“ zeptal se Hawes.

„Tejden na to zavírám krám. Jedna usmrkaná nezletilá slečinka mě žaluje, že prodávám hanbatý fotky, k jejichž prodeji mi dala svolení. Jak jsem mohl vědět, že je nezletilá? Mám báječný fotky Lucy Mitchellové, ale už nemám agenturu, protože ta druhá usmrkaná žába mi zavařila tak, že jsem přišel o živnost.“

„Co se stalo s těma fotkama?“

„Nevím. S věcma se pořád šoupe. Když jsem otevřel novou kancelář, fotky byly fuč. Ani jsem je neviděl v žádném časopise, tak vím, že nikde nevyšly.“

„Kolik těch fotek bylo?“

„Kolem pětatřiceti.“

„Sexy?“

„Pane,“ řekl Blier shovívavě.

„A Lucy Mitchellová si k vám dneska pro ty fotky přišla?“

„Myslel jsem, že upadnu. Ta se ale změnila. Vypadala, jako by se zrovna vrátila z kláštera. Řekl jsem jí, že ty fotky nemám. Řekla mi, že jsem spřaženej s nějakým Sy Kramerem. Řekl jsem jí, že se pomátla. Neznám žádného Kramera kromě Deana Kramera, který vydává jeden takový časopis pro pány. Chtěla vědět, jestli je ten Dean Kramer nějak spřízněnej s jejím Sy Kramerem. Řekl jsem jí, že pokud vím, může být spřízněnej třeba s Marthou Kramerovou, co já vím, copak si myslí, že jsem Kongresová knihovna?“

„Co ona?“

„Chtěla celé Kramerovo jméno a adresu. Dal jsem jí je. Jedno ale nechápu – proč, po všech těch letech, chce najednou ty fotky zpátky? Tomu prostě nerozumím.“

„A žádného Sy Kramera neznáte, je to tak?“

„Cože? Tak vy taky?“

„Tak znáte, nebo neznáte?“

„Neznám. Neznám nijak zvlášť ani Deana Kramera. Od té doby, co založil ten časopis, jsem mu poslal pět šest fotek. Je celej do literatury. Má rád literární nahotinky.“

„To má být jako co?“

„Musí k ním být nějaký příběh. Krásná kočka Kramerovi nestačí. Potřebuje taky povídání. Myslí si, že takhle své čtenáře obalamutí, aby si mysleli, že se nedívají na nádhernej kusanec, ale že místo toho čtou třeba Vojnu a mír. Pánové, jak Lucy Mitchellová dneska vypadala, to je teda sešup. Proč nosí ten ošuntělej cirkusovej stan? Bojí se, že na ni někdo bude hvízdat?“

„Třeba ano,“ řekl Hawes zadumaně.

„Kdysi…“ Blier se odmlčel, ztracen ve vzpomínkách. Potom, velmi vlídně, takřka uctivě, řekl: „Na shledanou.“

KAPITOLA SEDMÁ

Časopis měl velmi mužné jméno.

Když vcházel Hawes do kanceláře, napadlo ho, že ve slovníku není jediné chlapácké jméno, které by nebylo přilepeno na titulní stránku nějakého lechtivého časopisu. Zajímalo ho, kdy začnou vybírat názvy jako:

ZBABĚLEC, časopis pro vás a pro mě.

DACAN, pro muže, kteří na všechno dlabou.

ON A ON, časopis splynutých duší.

Usmál se a vstoupil do recepce. Místnost lemovaly olejové malby, na nichž polonazí muži prováděli nebezpečné kousky, malby, které byly nepochybně použity na titulní strany časopisů a potom zarámovány a pověšeny. Visel tam obraz do pasu svlečeného muže bojujícího s podomácku vyrobenou dýkou se žralokem; na dalším nějaký polonahý muž ládoval hlaveň kanónu, jiný skalpoval Indiána, další obraz zachycoval dva stejně skrovně oděné muže ve vzájemném souboji na biče.

Za stolem, vraženým do jednoho kouta místnosti, seděla nějaká takřka polonahá dívka. Hawes se do ní téměř zamiloval, avšak obdivuhodně se ovládl. Došel ke stolu a dívka zvedla oči od psaní.

„Rád bych hovořil s Deanem Kramerem,“ řekl. „Policie.“ Ukázal jí odznak. Dívka se na něj lhostejně podívala a liknavě zavolala bzučákem Kramera. Hawes byl rád, že se do ní nezamiloval.

„Můžete jít hned dál, pane. Kancelář číslo deset uprostřed chodby.“

„Děkuju,“ řekl Hawes. Otevřel dveře vedoucí k vnitřním kancelářím a kráčel chodbou. Lemovaly ji fotografie starých zbraní, sportovních aut a slečen v plavkách – běžné atributy, bez nichž by jakýkoli časopis pro pány okamžitě zkrachoval. Vydavatel jakéhokoli takového žurnálu instinktivně věděl, že každého muže v Americe zajímají staré zbraně, sportovní vozy a slečny v plavkách. V celé zemi snad neuplynulo jediné odpoledne, aby muži na dvorech za domy nedebatovali o starých zbraních, sportovních vozech nebo o slečnách v plavkách. Ty slečny dokázal Hawes pochopit. Avšak jediná zbraň, o kterou jevil zájem, byla pistole, zastrčená v jeho podramenním pouzdru. A jeho zájem o automobilový průmysl se soustřeďoval na starou fordku, která ho každý den vozila do práce.

Kancelář číslo deset neměla dveře. Neměla ani opravdové stěny. Místo toho tam byly do výše ramen vysoké příčky, oddělující jednu kancelář od druhé. Široká mezera v příčce, která sloužila coby čelní stěna, tvořila vchod do kanceláře. Hawes zaklepal lehce na příčku, napravo od mezery. Muž sedící uvnitř na otáčecí židli se obrátil čelem k Hawesovi.

„Pan Kramer?“

„Ano?“

„Detektiv Hawes.“

„Pojďte dál, prosím,“ řekl Kramer. Byl to čilý mužík se zářivě hnědýma očima a velkým nosem. Vlasy měl černé a nepoddajné, pod nosem hustý černý knír. Ten knír, usoudil Hawes, si nechal narůst určitě proto, aby vypadal starší. Podařilo se mu to jenom částečně; Kramer nevypadal na víc než na pětadvacet. „Posaďte se, posaďte se,“ řekl.

Hawes se posadil na židli vedle jeho stolu. Stůl pokrývaly ilustrace k článkům, reklamní fotografie dívek, písemné nabídky literárních agentů v různobarevných složkách identifikujících jejich agentury.

Kramer zachytil Hawesův pohled. „Redakce časopisu,“ řekl. „Jsou všecky stejné. Jenom výsledný produkt se liší.“

Hawes na okamžik zauvažoval o rozdílnostech mezi různými produkty. Nic neřekl.

„Alespoň se snažíme, aby náš časopis byl jiný. Musí být jiný, jinak se na stáncích neudrží.“

„Chápu,“ řekl Hawes.

„Co pro vás mohu udělat, pane Hawesi? Nejste od poštovní správy, viďte?“

„Ne.“

„Měli jsme menší problém s jedním číslem, které jsme posílali poštou. Mysleli jsme už, že přijdeme o povolení rozesílat časopis poštou. Díkybohu k tomu nedošlo. A díkybohu nejste od pošty.“

„Jsem od městské policie,“ řekl Hawes.

„Co pro vás mohu udělat, pane Hawesi?“

„Navštívila vás dnes paní Lucy Mitchellová?“

V Kramerově tváři se objevilo překvapení. „Ale ano. Ano, navštívila mě. Jak jste –“

„Co chtěla?“

„Myslela, že bych mohl mít nějaké fotografie, které jí patří. Ujistil jsem ji, že je nemám. Taky si myslela, že jsem příbuzný někoho, koho zná.“

„Sy Kramera?“

„Ano, to bylo to jméno.“

„A jste příbuzní?“

„Ne.“

„Viděl jste někdy fotografie Lucy Mitchellové?“

„Koukám se na holky od rána do večera, pane Hawesi. Nerozeznal bych Lucy Mitchellovou od Margaret Mitchellové.“ Odmlčel se, na okamžik se zakabonil a potom řekl: „Scarlett O’Harová nebyla krásná, ale muži si to zřídkakdy uvědomovali, když byli zaujati jejím kouzlem, tak jako dvojčata Tarletonovi!“

„Cože?“ zeptal se Hawes.

„První věta z Jihu proti Severu. Je to můj koníček. Učím se nazpaměť úvodní věty významných románů. Úvodní věta knihy je snad nejdůležitější větou celé knihy. Věděl jste to?“

„Ne, to jsem nevěděl.“

„Jistě,“ pokračoval Kramer. „Je to moje teorie. Divil byste se, kolik autoři napěchují do takové první věty. Je to hrozně důležitá věta.“

„A ty fotografie…“ řekl Hawes.

„Otylý, statný Tur Mulligan se vynořil ze schodů, nesl misku s mydlinami a na ní křížem přes sebe měl ležet zrcátko a břitvu,“ řekl Kramer. „Znáte to?“

„Ne, co je to?“

„Odysseus,“ řekl Kramer. „James Joyce. Je to příklad určitého typologického směru úvodních vět, v nichž dochází k pojmenování postav. Tady je jedna pro vás.“ Odmlčel se a srovnal si ji v hlavě.

„Toho dne se ženil Wang Lung.“

„Dobrá země,“ řekl Hawes.

„Ano,“ odpověděl Kramer udiveně. „A co takhle…“ Opět se na okamžik zamyslel. A potom ocitoval: „Prokázat, zda se co hrdina svého vlastního životopisu projevím já sám, nebo zda to místo zaujme někdo jiný, bude úlohou těchto stránek.“

Hawes mlčel.

„Je to stará vesta,“ řekl Kramer. Hawes stále mlčel.

„David Copperfield,“ řekl Kramer.

„No jasně,“ odpověděl Hawes.

„Znám jich tisíce,„ řekl Kramer s nadšením. „Můžu je odříkávat –“

„A co ty fotky Lucy Mitchellové?“

„Co je s nimi?“

„Neříkala, proč je chce?“

„Říkala jenom, že je určitě někdo má. Myslela si, že ten dotyčný můžu být já. Řekl jsem jí, že nemám sebemenší zájem ani o ni, ani o její fotografie. Prostě, pane Hawesi, zahrál jsem jí večerku.“ Kramerův obličej se rozjasnil. „Tady je jedna přitroublá,“ řekl. „Poslouchejte.“

„Raději bych –“

„Když měl zabaleno, vyšel na pavlač v druhém patře kasáren, otíraje si z rukou prach; byl to velmi pohledný a jenom zdánlivě štíhlý mladík v letní khaki uniformě, ve které teď ráno vypadal ještě jako ze škatulky.“ Kramer se rozzářil. „Znáte to?“

„Ne.“

„…Až navěky. Jones do té první věty vkládá strašně moc. Řekne vám, že je léto, řekne vám, že je ráno, řekne vám, že jste v nějaké vojenské posádce s nějakým vojákem, který očividně někam odchází, a stručně vám svého hrdinu popíše. To je dobrá úvodní věta.“

„Můžem se vrátit k Lucy Mitchellové?“ ozval se Hawes netrpělivě.

„Samozřejmě,“ řekl Kramer s neutuchajícím nadšením.

„Co říkala o Sy Kramerovi?“

„Řekla, že kdysi ty fotky měl, ale že si je jistá, že teď je má někdo jiný.“

„Řekla, proč si je tak jistá?“

„Ne.“

„A vy jste ty fotografie nikdy neviděl?“

„Pane Hawesi, já se skutečně dennodenně prosekávám džunglí fotek s nahatýma holkama –“ Kramer se zarazil a oči mu zahořely vnitrním žárem. „Tuhletu!“ řekl. „Teď vám řeknu jednu, kterou fakticky miluju.“

„Pane Kramere…“ učinil pokus Hawes, avšak Kramer se už rozjel.

„Budova byla výrazem nikoli nepříjemného architektonického záměru, řady širokých oken odrážející zlatavý sluneční svit, větrem do hněda ošlehaná cihlová fasáda, břečťan pnoucí se po cihlové zdi a lemující okna.“

„Pane Kramere …“

„To je z –“

„Pane Kramere!“

„Pane?“ řekl Kramer.

„Můžete mi říct ještě něco o Lucy Mitchellové?“

„Ne,“ řekl Kramer, napohled mírně rozladěný.

„Anebo o Sy Kramerovi?“

„Ne.“

„Ale opravdu vypadala, že si je jistá, že teď má ty fotky někdo jiný?“

„Ano, vypadala.“

„Setkal jste se s ní už někdy předtím?“

„Nikdy.“

„Dobře,“ řekl Hawes. „Moc vám děkuju, pane Kramere.“

„Není zač,“ řekl Kramer. Podal Hawesovi ruku a Hawes se zvedl. „Přijďte zas,“ řekl Kramer.

A potom, když Hawes procházel mezerou v příčce, začal Kramer citovat: „V noci na dnešek se mi znovu zdálo o Manderley; zdálo se mi, že opět stojím před železnou fortnou…“

Hawesovi připadalo, že v této fázi vyšetřování je zřejmých několik věcí.

Především nebylo pochyb – a ty nebyly nikdy –, že Sy Kramer vydíral na Lucy Menckenové pět set dolarů měsíčně. Bylo také zřejmé, že Kramer si ty peníze vynucoval pod pohrůžkou, že zveřejní choulostivé fotografie, které se mu nějakým způsobem dostaly do rukou. Lucy Menckenová prohlásila, že její manžel je politik, který se v listopadových volbách bude ucházet o místo senátora. V rukou opoziční strany, anebo i v rukou novin vedoucích kampaň proti Charlesu Menckenovi, by mohly být fotografie využity se smrtícími důsledky. Bylo pochopitelné, proč chce Lucy Menckenová zabránit jejich zveřejnění. Už dávno není venkovskou holkou, která se svlékla před fotografem Jasonem Poolem. Časem se provdala za Charlese Menckena, domohla se luxusní nemovitosti za městem a stala se matkou dvou dětí. Ty fotografie by mohly ohrozit šance jejího muže stát se senátorem a – pokud o nich neví ani on – mohly by ohrozit i jemné před ivo jejího každodenního bytí.

Podle Patricka Bliera existuje třicet šest fotografií.

Částka 500 dolarů chodila každý měsíc, právě tak jako 300 dolarů od Edwarda Schlessera a 1 100 dolarů od neznámé osoby nebo osob. Kdykoli Schlesser odeslal svůj šek, Kramer mu na oplátku poslal další fotokopii inkriminovaného dopisu. Schlesser doufal, že počet fotokopií není nekonečný. Možná si neuvědomil, že lze zhotovit fotokopie z fotokopií a že Kramer ho může případně ždímat až do smrti. Anebo si to třeba uvědomil a jednoduše mu to bylo šumafuk. Podle toho, co říkal, považoval vydírání za bona fide obchodní výdaj, jako například reklamu.

Avšak dejme tomu, že Kramer se držel stejného modu operandi i u Lucy Menckenové; nemohl jí poslat poštou fotografii s negativem pokaždé, když obdržel její šek na 500 dolarů? Třicet šest negativů s pozitivy při 500 dolarech za kus dělá dohromady 18 000. Bylo možné, že Kramer připadl na tento jednoduchý plán splátek prostě proto, že 18 000 dolarů je přece jenom dost velký balík, který si normální člověk nemůže jen tak dovolit. Zvlášť snaží-li se takový člověk něco tajit. Nevyzvednete přece jen tak z banky 18 000 a neřeknete, že jste si minulý týden koupili nějakou maličkost na sebe.

A potom také – v souladu s Kramerovým modem operandi –, neměl v úmyslu zajistit si doživotní apanáž? Stejně, jako si mohl opatřit neomezený počet kopií dopisu Schlesserovi, nemohl mít i neomezený počet vyleštěných fotografií, které se všechny daly přetisknout v novinách – fotografií Menckenové? A nemohl, po odeslání posledního negativu, potom říct, že má na prodej fotografie za takovou a takovou cenu za kus?

Uvědomila si to Lucy Menckenová?

Zabila ona Sy Krameria?

Možná.

Teď se tedy jevil případ v jiném světle. Lucy Menckenová si byla jistá, že fotografií se zmocnil někdo jiný. Tuto skutečnost se nepochybně dozvěděla během několika posledních dní a první, co udělala, bylo, že zašla za Blierem a potom za vydavatelem Kramerem. Má teď někdo ty fotografie a spojil se ten někdo s Lucy ve snaze navázat na vydírání tam, kde skončilo smrtí Sy Kramera? A kdo je ten někdo?

A – pokud Lucy způsobila smrt Sy Kramera – je možné, že by tento nový vyděrač vyprovokoval druhou vraždu?

Hawes přemítavě pokývl hlavou.

Zdálo se, že přišel čas začít odposlouchávat telefon Lucy Menckenové.

Muž z telefonní společnosti byl tmavé pleti. Když mu přišla Lucy Menckenová otevřít, prokázal se jí doklady své firmy. Sdělil jí, že zjistili nějakou drobnou závadu na její lince a že bude možná muset provést menší opravu.

Muž se jmenoval Arthur Brown a byl detektivem přiděleným k pátrací skupině 87. revíru.

Na všechny tři telefonní aparáty v domě namontoval štěnice a dráty vedl přes zahradu za domem k silnici a dál až k magnetofonu ve falešném přístřešku telefonní společnosti na protější straně silnice. Přístroj se zapínal automaticky, jakmile sluchátko opustilo vidlici kteréhokoli z dotyčných aparátů. Nahrával jak hovory přicházející zvenku, tak hovory vycházející z domu. Volání k řezníkovi, volání příbuzných a přátel, rozčilené telefonáty, důvěrné rozhovory – všechny byly poctivě nahrány a potom vyposlechnuty ve služebně detektivů. Žádná z nahraných informací by nebyla připuštěna jako důkaz u soudního přelíčení.

Avšak některá z nich by mohla vést k osobě nebo osobám, které Lucy Menckenové začaly vyhrožovat znovu.

KAPITOLA OSMÁ

Když se Mario Torr zastavil ve služebně, Bert Kling zrovna telefonoval se svou snoubenkou. Torr čekal před přepážkou, než Kling domluvil. Pohlédl na Klinga s napjatým očekáváním a Kling mu pokynul, aby šel dál. Stejně jako předtím i tentokrát vynikalo Torrovo oblečení dokonalou tuctovostí. Šel k židli vedle Klingova stolu a posadil se na ni, dbaje, aby si nezmačkal čítankové puky na kalhotách.

„Jen mě napadlo, že se stavím, abych viděl, jak to jde,“ řekl.

„Jde to skvěle,“ řekl Kling.

„Nějaký stopy?“

„Pár.“

„Fajn,“ řekl Torr. „Sy byl můj přítel. Rád bych, abyste našli vraha. Ještě pořád si myslíte, že v tom má prsty nějakej gang?“

„Pracujeme na několika verzích,“ řekl Kling.

„Fajn.“

„Proč jste mi neřekl, že jste seděl, Torre?“

„Heh?“

„Dva roky v Castleview za vydírání. Odkroutil jste si rok a pustili vás na podmínku. Co vy na to, Torre?“

„A jo,“ řekl Torr. „Muselo mi to vypadnout z paměti.“

„Jasně.“

„Sekám teď dobrotu,“ řekl Torr. „Mám dobrou práci, a to od tý doby, co mě pustili.“

„V Sand’s Spitu, že?“

„Jo. Jsem dělník. Vydělávám kolem devadesáti dolarů tejdně. To jsou slušný peníze.“

„To rád slyším,“ řekl Kling.

„Jasně. Ze zločinu nic nekouká.“

„Ani ze špatných známostí.“

„Heh?“

„Člověk, který seká dobrotu, by se neměl přátelit s někým, jako je Sy Kramer.“

„To byla známost čistě společenská. Heleďte, podle mě to, co někdo dělá, je jenom jeho věc. Nerad se do něčeho pletu. Nikdy nemluvil o svý práci a já nikdy nemluvil o svý.“

„Ale napadlo vás, že v něčem jede, ne?“

„No, vždycky chodil dobře voháknutej a jezdil v přepychovým bouráku. Jasně, došlo mi, že v něčem jede.“

„Setkal jste se někdy s tou jeho fuchtlí?“

„Mary O’Harovou? Pane Kling, to není žádná fuchtle. Kdybyste ji znal, tak byste o ní neříkal, že je fuchtle. Fakticky ne.“

„Takže jste se s ní setkal?“

„Jednou. Sy s ní jel kolem v cadillacu. Zamával jsem mu a on zastavil, aby mě pozdravil. Představil nás.“

„Ona tvrdí, že o tom, co dělal, nic neví. Věříte tomu, Torre?“

„Věřím. Kdo říká, že ženská potřebuje mozek? Jedinej mozek, kterej potřebuje, má mezi –“

„To už jste dva, co nevědí, čím se Sy zabýval.“

„Počítal jsem, že jede v něčem velikým,“ řekl Torr. „Na beton. Člověk nepřijde jen tak k takovejm bourákům, novýmu kvartýru a hadrům, z kterejch vám lezou oči z důlků, pokavaď neudělal nějakou velkou ránu. Nemyslím tím nějakejch pár šestáků z prasátka. Myslím opravdový terno.“

„Co je podle vás pár šestáků?“

„No pakatel. Rozumíte.“

„Ne, nerozumím. Co myslíte pakatelem?“

„Pár stovek měsíčně, ne? Hergot, tohle přece víte vy líp než já. Kolik dostával od svejch obětí.“

„Dost,“ řekl Kling.

„Nemyslím od velkejch kavek, myslím od těch malejch,“ řekl Torr.

„Jak víte, že jsou velké a malé?“

„Jen hádám,“ řekl Torr. „Podle mýho mu ty velký pořídily auťáky a bejvák. Ty malý mu přispívají na chleba. Nemám pravdu?“

„Možná že jo.“

„Jasně. Co teda můžete čekat od takový čudly? Dvě tři kila? Pět táců najednou? Počítají se ty velký.“

„Asi ano,“ řekl Kling.

„Už víte, kdo jsou ty velký?“

„Ne.“

„A ty malý?“

„Možná.“

„Kolik je těch malejch?“

„Vy jste měl být policajt, Torre.“

„Já jen chci, abyste chytli toho vraha. Sy byl můj přítel.“

„Spolehněte se,“ řekl Kling. „Mám málo času. Jestli už jste skončil, rád bych se vrátil ke své práci.“

„Jasně, řekl Torr. „Nechtěl jsem vás vyrušovat.“

A odešel.

Danny Gimp zavolal Carellovi, že pro něho něco má a jestli by se nemohli někde sejít, ale jinde než v revíru. Carella míval zásadu – až do dne, kdy doplatil na svoji pitomost – nedávat své telefonní číslo domů nikomu jinému než příbuzným, blízkým přátelům a pochopitelně dozorčímu seržantovi na policejní stanici. Nepřál si, aby mu někdo jiný ve služebních záležitostech volal domů. Už tak mu bylo protivné, že mu volali z práce; nechtěl, aby se mu vyšetřování trestných činů nebo uplatňování zákona vtíralo do soukromí. Toto pravidlo porušil u Dannyho Gimpa.

Pracovní dohoda mezi policistou a donašečem je – dokonce i u lidí, kteří se kdovíjak nemají v lásce – nanejvýš osobní záležitostí. Vyšetřování trestných činů jsou obrovské dostihy a žokeje si vybíráte opatrně. A žokej pracující pro vaši stáj nehlásí tréninkové časy vašeho koně majiteli konkurenční stáje. Pátrači na sedmaosmdesátce pracovali s různými donašeči, kteří jim věrně a svědomitě dodávali informace. Transakce se odbývala na bázi čisté obchodní výměny – informace za peníze. Avšak bez jisté míry důvěry se tento vztah neobešel. Policista věřil donašečovým informacím a byl ochoten za ně zaplatit. Donašeč věřil, že mu policista po obdržení informací zaplatí. Policisté se neradi stýkali s donašeči, které neznali a kterým nevěřili. A stejně tak ani donašeči – jejichž jediným zdrojem příjmu byly informace, které tu a tam posbírali nejásali nad myšlenkou, že by museli své zboží vystavovat před cizím policajtem.

Telefonát od donašeče na oddělení byl obvykle určen jen jednomu určitému policistovi. Pokud nebyl dotyčný ve službě, nebo se z jiných důvodů nevyskytoval v kanceláři, donašeč s nikým jiným nemluvil, díky, ne. Čekal. Čekání mohlo mít někdy za následek, že se propáslo zatčení. Čekání v případě vyšetřování vraždy mohlo mít někdy za následek další vraždu. Proto měl tedy Danny Gimp Carellův telefon domů a tam mu zavolal, když mu seržant na ústředně sdělil, že Carella není ten den ve službě.

Domluvili se, že se setkají u Plum Beach v Riverheadu. Carella řekl Dannymu, aby si vzal plavky.

Leželi vedle sebe na písku jako dva staří kamarádi, kteří se bavili o koupajících se hezulkách. Slunce toho dne pražilo. „Doufám, že ti nevadí, že jsem nechtěl jít k vám,“ řekl Danny.

„Nechci, aby mě tam někdo viděl moc často. Trpí tím kšeft.“

„Chápu,“ řekl Carella. „Co pro mě máš?“

„Minulost Sy Kramera.“

„Povídej.“

„Na vysoký noze žil už pár let, Steve, ale ne na tak vysoký jako těsně předtím, než to schytal. Rozumíš, měl pěknej bejvák a prima auto – dodge –, ale zdaleka nic takovýho jako ten novej bejvák, nic takovýho jako ten cadillac, chápeš?“

„Chápu.“

Kolem proběhl nějaký chlapec a písek od jeho nohou pokropil Carellovi tvář.

„Býval jsem pětačtyřicetikilové vyžle,“ řekl Carella a Danny se zazubil.

„Tak dál,“ řekl Danny. „V září ho popadne amok. Rozhazuje jak opilej mariňák. Dvě nový fára, hadry, novej kvartýr. V tý době si nabrnknul tu O’Harovic cuchtu. Imponujou jí prachy, a který holce ne? Nastěhuje se k němu.“

„Jak se s ní seznámil?“

„Co říkala ona?“

„Tvrdila, že je tanečnice a že se poznali v bistru.“

„To ať povídá holubům,“ řekl Danny. „Vystupovala v mizerným striptýzu v jednom pajzlu na Stemu. Půlka jejího platu pocházela z toho, že balamutila chlapy, aby jí kupovali obarvenou vodu.“

„Prostituce?“

„Podle toho, co jsem se dozvěděl, tak ne, ale moc bych se nedivil. Je to docela kost, Steve. Na programu ji uváděli jako Červený podvazky.“

„To není špatné jméno pro striptýzku.“

„No, má vlasy jako oheň. Každopádně to její číslo nic moc. Jediný, co měla, bylo tělo. Čím míň tančila, tím rychleji se svlíkla a tím líp pro všechny zúčastněný.“

„Takže se seznámila s Kramerem a přilepila se na něho,“ řekl Carella.

„Jo. Podle mě si myslela, že by jí moh ujet poslední vlak. Každou noc ji ohmatávalo sto cizejch chlapů za babku. Tak si spočítala, že by se mohla zrovna tak dobře nechat ohmatávat jedním a žít ve vatě.„

„Seš cynik, Danny,“ řekl Carella.

„Čtu v kartách,“ řekl Danny a pokrčil rameny. „Každopádně Kramerovi se v září podařilo něco velikýho.“

„A co?“

„To je jediný, co nevím.“

„Mmm,“ zamručel Carella.

„Mám tomu rozumět tak, že už všechno víš? Takže ti neříkám nic novýho.“

„Většinu,“ řekl Carella. „Nevěděl jsem o té holce. Co máš ještě?“

„Loveckou výpravu.“

„Kramer?“

„Ano.“

„Kdy?“

„Začátkem září. Právě potom, co se vrátil, začal tak rozhazovat.

Myslíš, že to spolu nějak souvisí?“

„Nevím. Ví se o něm, že je lovec?“

„Že chodil na zajíce, koroptve a takový. Nikdy neskolil tygra, jestli tě zajímá tohle.“

„Kam tehdy jel?“

„Nevím.“

„Jel sám?“

„Ano.“

„Seš si jistej, že jel na lov?“

„Ne-e. Mohlo to bejt cokoli jinýho. Co já vím, moh odjet do Chicaga a někoho klepnout. Třeba měl tu fůru prachů odtamtud.“

„Vrátil se zpátky s penězma?“

„Ne. Jedině že by se držel zpátky a nezačal je rozhazovat hned. Na ten výlet odjel zkraje měsíce. A utrácet začal až někdy koncem měsíce.“

„Myslíš, že ty peníze pocházely z loupeže?“

„Podle toho, jak je utrácel, Steve, tak ne. Kdyby byly horký, musel by je nechat převekslovat a dost by na tom tratil.“

„Jak víš, že to neudělal?“

„Přeptal jsem se borců, co kupujou horký oběživo. Kramer za žádným z nich nebyl. Mimoto na něco zapomínáme.“

„Na co?“

„Na jeho kvalifikaci. Je to vyděrač. Jistě, moh se rozhodnout udělat nějakou rychlou špínu pro někoho, jenomže na střílečku z kanónu si nenajmeš vyděrače. Mimoto, jak už jsem ti řek, tahle ptákovina vyšuměla –“

„Mmm, možná máš pravdu,“ řekl Carella. „Jenomže mohl převážet horký prachy nebo kožešiny –“

„Není to přechovávač kradenýho zboží, Steve. Je to vyděrač.“

„Stejně.“

„Tomu nevěřím. Třeba byl ten lov jenom kamufláž. Třeba jel navštívit svoji oběť.“ Danny pokrčil rameny. „Ať jel, kam jel, vyneslo mu to pěknej balík.“

„Možná že opravdu jel na lov,“ řekl Carella. „Možná ten výlet a ty prachy spolu nesouvisí.“

„Možná,“ řekl Danny.

„Ale ty nevíš, kam jel, je to tak?“

„Nemám tušení.“

„A jel sám?“

„Sám.“

„Bylo to předtím, než se seznámil s O’Harovou?“

„Ano.“

„Myslíš, že by o tom mohla něco vědět?“

„Možná.“ Danny se usmál. „Chlapi prý taky někdy mluví ze spaní.“

„Znovu si s ní promluvíme. Pomohl jsi mi, Danny. Kolik?“

„Nerad tě natahuju, Steve. Zvlášť když jsem ti neposkyt tak moc. Ale jsem trochu plajte. Můžeš postrádat čtvrt kila?“

Carella sáhl po peněžence a dal Dannymu dvě desetidolarové a jednu pětidolarovou bankovku.

„Díky,“ řekl Danny. „Máš to u mě. Příště to bude na účet podniku.“

Zůstali ještě na pláži. Carella si šel na chvíli zaplavat a teprve potom se odebrali do šaten. Podali si ruce a ve tři hodiny odpoledne šli každý svou cestou.

Láska, ta prchavá chiméra, byla téměř kdovíkde, když Cotton Hawes navštívil Nancy O’Harovou podruhé. Po pravdě řečeno, kromě toho, že si tykali, se sotva dalo tušit, že ti dva spolu sdíleli nejdůvěrnější z důvěrností. Ach, ta láska. Lehce nabyl, lehce pozbyl.

„Ahoj, Nancy,“ řekl, když otevřela dveře. „Doufám, že nejdu nevhod.“

„Ne,„ řekla. „Pojď dál, Cottone.“

Následoval ji do obývacího pokoje. „Něco k pití?“

„Ne, díky.“

„Co se děje, Cottone? Našel jsi vraha?“

„Ještě ne. Mám ještě pár otázek, jestli ti to nevadí.“

„Vůbec ne.“

„Dělala jsi striptérku?“

Nancy zaváhala. „Ano.“

„Něco jiného?“

„Ne.“

„Fajn.“

„Díky. Jsem ráda, žes mi to úředně odsouhlasil.“

„Proč jsi lhala?“

„Tanečnice zní líp než striptérka. Jsem příšerná tanečnice a ještě horší striptérka. Sy chtěl, abych s ním žila. Tak jsem s ním žila. Je na tom něco tak hroznýho?“

„Asi ne.“

„Nechoď na mě s kázáním o morálce, Cottone,“ řekla mu. „Taky ses v posteli nechoval jako svatoušek.“

„To je fakt.“ Zašklebil se. „Konec kázání. Konec hry na šokovanou jeptišku. Začátek důležitých otázek.“

„Například?“

„Například o Kramerovi. Zmínil se ti někdy o nějaké lovecké výpravě?“

„Ano.“ Na chvíli se odmlčela. „Říkala jsem ti to přece. Lov patřil mezi jeho koníčky.“

„Lov v září?“

„Ano.“ Opět se odmlčela. „Než jsme se seznámili. Ano, zmínil se o něm.

„Jel opravdu na lov?“

„Myslím, že ano. Mluvil o tom, co ulovil. Nějakou srnu, tuším. Ano, opravdu jel na lov.“

„Kam?“

„To nevím.“

„Jel na lov ještě někdy, když už jste spolu žili?“

„Ano. Už jsem ti to říkala. Jel několikrát.“

„Ale nevíš, kam jel tenkrát v září?“

„Ne.“

Hawes se na okamžik zamyslel. Potom řekl: „Nevíš náhodou, jestli měl Kramer úvěrovou kartu na benzín?“

„Co.“

„Uvěrovou kartu. K použití u benzínových čerpadel. Aby měl čím latit za benzín.“

„Tak to teda nevím. Nosil by ji u sebe?“

„Ano.“

„No, jeho náprsní taška je pořád ještě na policii. Proč si ji neprohlídnete?“

„Prohlídneme,“ řekl Hawes. „Schovával si Kramer účty?“

„Myslíš z konzumu a tak?“

„Ne. Myslím účty za telefon, za elektřinu, za benzín. A tak podobně.“

„Ano. No ano, schovával.“

„Kam si je dával?“

„Do stolu v hale.“

„Je možné, že tam ještě jsou?“

„Ničeho jsem se nedotkla,“ řekla Nancy.

„Prima. Nebude ti vadit, když se v tom stole pohrabu?“

„Vůbec ne. Co hledáš, Cottone?“

„Něco, co by mi mohlo posloužit stejně dobře jako automapa,“ odpověděl a odešel do haly k psacímu stolu.

KAPITOLA DEVÁTÁ

Sy Kramer měl úvěrovou kartu u firmy Meridian Mobilube Company, umožňující mu hradit automobilové výdaje u kteréhokoli z jejích benzínových čerpadel. Většina účtů za benzín, které ležely v jeho stole, pocházela z jistého Georgeova servisu v Isole. Georgeův servis, jak zjistila policie nahlédnutím do telefonního seznamu, byla benzínová pumpa tři ulice od Kramerova bytu. Nepochybně tam byl stálým zákazníkem, benzín většinou kupoval právě tam. Účty, které podepsal, vypadaly takto:

Prvního září vyrazil Kramer na výlet. První účet z toho dne pocházel z Georgeova servisu v Isole. Kramer kupoval devětačtyřicet litrů benzínu a litr oleje. Dotaz u výrobce modelu Kramerova automobilu z roku 1952 odhalil, že kapacita jeho nádrže je šedesát litrů a že předpokládaná spotřeba je přibližně čtrnáct patnáct litrů na sto kilometrů. Účty, které Sy Kramer podepsal toho dne, napohled potvrzovaly slova výrobce. Kramer očividně bedlivě sledoval na palivoměru množství benzínu v nádrži. Přibližně každých dvě stě kilometrů, jakmile měřidlo signalizovalo poloprázdnou nádrž, zastavil, dotankoval do plné a podepsal účtenku. Každý účet byl opatřen razítkem se jménem benzínového čerpadla a města.

Sy Kramer jel zřejmě do Adirondackských hor ve státě New York.

S pomocí automapy vystopoval Hawes Kramerův pohyb státem, zaškrtávaje si každé město, na které měl účet. Poslední místo, kde se Kramer toho prvního září zastavil pro benzín, se jmenovalo Gloversville. Odtud se táhla hornatá krajina na sever. Odtud mohl jet do kterékoli části Adirondackských hor; toho dne už žádný jiný účet za benzín nepodepsal. Hawes si označil Gloversville velkým kroužkem a potom se znovu nad účty zahloubal.

Osmého září, o týden později, načepoval Kramer do svého vozu sedmnáct litrů benzínu a litr oleje. Nákup učinil v městečku Griffins. Zbývající účty z osmého září zachycovaly cestu směrem na jih, končící zpátky ve velkoměstě. Zastávka v Griffinsu byla zjevně prvním zastavením pro benzín na cestě domů. Severně od Griffinsu leželo městečko Bakers Mills. Hawesovi připadalo možné, že Kramer vjel do hor někde mezi Griffinsem a Bakers Mills. Obě městečka si zakroužkoval. Zdálo se mu rovněž pravděpodobné, že Griffíns bylo první město, na které narazil poté, co vyjel z hor, a že právě tam doplnil nádrž na první úsek cesty domů.

Připouštěl, že se ve svých výpočtech může mýlit. Avšak z Gloversvillu do Griffinsu bylo přibližně padesát šest kilometrů. Kramer bral plnou v Gloversvillu. Za předpokladu, že na jeden litr se ujede šest a půl až sedm kilometrů, spotřeboval by Kramer na cestu z Gloversvillu do Griffinsu necelých osm litrů. Mohl se Hawes spolehnout na předpoklad, že Kramer poté ujel ještě asi třicet kilometrů do hor a dalších třicet na zpáteční cestě do Griffinsu, kde do nádrže dočerpal sedmnáct litrů?

Bylo možné, že Griffins byl jeho odrazovým můstkem do hor. Byla to tak trochu sázka do loterie, ale bylo to možné.

Jisté bylo jedno. Kramer byl buďto lhář, anebo nenapravitelný porušovatel zákona. Řekl Nancy O’Harové, že zastřelil srnce.

Dotaz na jednom státním mysliveckém sdružení odhalil, že doba hájení vysoké zvěře v Adirondackských horách končí až dvacátého pátého října.

„Haló, Jean?“

„Ano.“

„Tady Lucy Menckenová.“

„Ale ahoj, Lucy, jak se máš? Zrovna jsem na tebe myslela.“

„Vážně?“

„Chtěla jsem ti volat kvůli tomu receptu na plněný papriky. Jak si je podle něj dělala na poslední večírek.“

„Aha, tamty. To ti opravdu tak chutnaly?“

„Lucy, byly jedna báseň!“

„To jsem ráda. Přinesu ti ten recept… nebo třeba… totiž, vlastně ti volám proto, Jean, že mě napadlo, jestli si k nám s dětma nechcete odpoledne přijít zaplavat. Voda je fantastická a vypadá to, že dneska bude pařák.“

„To teda jo. Když já nevím, Lucy. Frank říkal, že možná přijde dřív z práce…“

„Tak ho vem s sebou. Charles je doma.“

„Fakt?“

„Ano. Jean, přece víš, že si k nám můžete přijít zaplavat, kdy chcete. Cítím se hrozně hloupě, že ti musím pokaždé volat a zvátě.“

„No…“

„Že přijdete!“

„V kolik, Lucy?“

„V kolik chceš. Přijďte na oběd, jestli můžete.“

„Tak jo, přijdem.“

„Fajn. Budu vás čekat.“

Cívky magnetofonu v přístřešku domnělé telefonní společnosti přes silnici se vytrvale otáčely. Arthur Brown, který hovory zaznamenával, se k pláči nudil. Přinesl si s sebou hromadu starých čísel časopisu National Geographic a všechny je přečetl, zatímco Lucy a plejáda jejích známých mluvili a mluvili a mluvili. Žádný výhrůžný telefonát se zatím neobjevil.

Jenomže telefon Lucy Menckenové byl neustále obsazený.

Telefon Teddy Carellové obsazený nebyl. Pro Teddy Carellovou představoval telefon zcela bezcenný přístroj určený lidem, kteří pouze z jednoho hlediska – byli šťastnější než ona.

Teddy Carellová byla hluchoněmá.

Její postižení bylo následkem nešťastného úrazu při narození, avšak v mnoha jiných ohledech byla šťastnější než jiné ženy, a proto se tím příliš netrápila. Jejím největším štěstím byl její manžel, Steve Carella. Nikdy ji neunavilo dívat se na něho, „poslouchat“ ho a milovat ho.

Večer osmého července po večeři seděli s Carellou v obývacím pokoji svého bytu v Riverheadu a dívali se na televizi. Teddy odečítala ze rtů účinkujících, ale potom letmo pohlédla na Carellu a uvědomila si, že se na televizi dívá sama. Její muž se nalézal kdesi v oblacích. Usmála se. S jejím úsměvem jako by se rozzářil celý obličej. S tmavými vlasy a temnýma očima zosobňovala tělesné znaky Venuše, mírně křtěné rozpustilostí čtveráckého Puka. V sukni a živůtku vstala z křesla, sedla si Carellovi k nohám a potom pohodila hlavou k televizní obrazovce a tázavě zvedla černé obočí.

„Hm?“ zamumlal Carella. „Á, výborný program. Báječný, naprosto báječný.“

Teddy přikývla, parodujíc jeho výraz ve tváři.

„Vážně,“ řekl Carella upřímně. „Mám rád letní estrády. Jsou vtipné a nápadité. Jsou báječné, naprosto báječné.“

Nepřestávala se na něho upřeně dívat.

„Tak dobře,“ přiznal. „Myslel jsem na ten případ.“

Teddy mírně pohnula rty a potom ukázala prstem za sebe.

„Povím ti o něm, jestli to chceš opravdu slyšet,“ řekl.

Přikývla.

„Pracuje na něm se mnou Hawes.“

Teddy se kysele zašklebila.

„Ne, ne,“ řekl Carella, „nebudou s ním problémy. Bude sekat dobrotu.“ Zazubil se. „Pamatuj si. Tys to tady slyšela první.“

Teddy mu úsměv oplatila.

„Vyprávěl jsem ti o té vraždě, bankovních účtech a Kramerových obětech. Ještě pořád jsme nezjistili, od koho pochází těch jedenáct set dolarů, a ještě pořád to vypadá, že největší šanci na velkou cenu má Lucy Menckenová. Jenomže mi nepřestává vrtat hlavou několik věcí.“

Soustředěně naslouchající Teddy přikývla.

„Takže za prvé, kde měl Kramer ukryté ty vyděračské dokumenty? Fotokopie toho dopisu, fotografie Lucy a něco, co měl na osobu, která mu vyplácela těch jedenáct set dolarů. Nemluvě o těch tučných vkladech na spořitelní knížce. Pročesali jsme jeho byt hustým hřebenem, ale nic jsme nenašli. Jo, miláčku, mělas vidět tu zrzku, s kterou žil na hromádce. Řeknu ti, takovou ženskou bych si nechal líbit.“

Teddy se výhružně zamračila.

„Moc hezká,“ řekl Carella. „Moc hezká. Myslím, že tam ještě jednou zajdu a znovu se poohlídnu po těch důležitých dokumentech. Mám pocit, že je mohl ukrývat v ložnici, nemyslíš?“

Teddy přikývla v přehnaném gestu znamenajícím: „To si piš!“

„Vážně, miláčku, dělá mi to starosti. Člověka by napadlo, že má bezpečnostní schránku, ne?“

Teddy znovu přikývla.

„Tak jsem nechal prověřit všechny banky ve městě. Nikde žádná bezpečnostní schránka na jméno Sy nebo Seymour Kramer. Mám seznam osmdesáti pěti majitelů schránek s iniciálami S.K. Jen pro případ, že by Kramer používal falešné jméno. Když si lidi vybírají falešné jméno, užívají někdy vlastních iniciál. Volali jsme všem těm lidem do jednoho. Všechna jména jsou pravá. Tak kde sakra Kramer ty dokumenty schoval?“

Teddy olízla pomyslnou obálku.

„Osobní schránka na poště?“ zeptal se Carella. „Možná. Prověřili jsme jeho místní poštu, a tam žádnou neměl. Ale mohla by být kdekoli jinde ve městě. Ráno to nechám prověřit. Myslím ale, že na nic nepřijdeme. Nenašli jsme v jeho věcech žádné nevysvětlené klíče.“

Teddy otočila imaginárním knoflíkem.

„To je pravda,“ řekl, „některé pošty mívají na schránkách tyhle malé zámky s číselnou kombinací. Je to určitá možnost, to je fakt.“ Letmo ji políbil. „Mohu se na tebe opravdu spolehnout ve všem.“

Už už se chystala, že ho začne líbat vášnivěji, když vtom začal zasmušile vrtět hlavou.

Co se děje? tázaly se její oči.

„Další, co mi dělá starosti, je ta spořitelní knížka,“ řekl. „Co je to hergot za vyděračské peníze? Jediný smysluplný vklad je těch patnáct tisíc dolarů. Ale kdybys ty vydírala peníze na mně, přišla by sis říct o šest tisíc tři sta dvacet dolarů a čtrnáct centů?“

Teddy vypadala zmateně.

„Ne, miláčku, to nebyl skutečný vklad,“ vysvětloval. „Jenom se ti to pokouším názorně vyložit. Proč by měl Kramer žádat dvacet jeden tisíc dolarů? Není to ujetá suma? Nebylo by dvacet tisíc pravděpodobnější, pokud předpokládáme, že jenom taháš čísla z klobouku? A proč devět tisíc? Nebylo by logičtější deset? Nechápu to. Vždycky jsem si myslel, že lidi mají radši hezky zakulacená čísla.“

Teddy začala psát do vzduchu. Carellovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že naznačuje sčítání.

„Jistě, jistě,“ řekl. „Jednadvacet tisíc plus devět tisíc rovná se třicet tisíc – a to je hezky zakulacená sumička. Myslíš, že třeba požádal svou oběť o zaplacení ve dvou splátkách?“

Teddy přikývla.

„A co potom ta třetí suma? A proč nebyly první a druhá v sudých číslech? Něco tady nehraje, Teddy. A já si pořád myslím, že jestli se nám podaří najít Kramerovo doupě a tu jeho zatracenou schovávačku, tak nám o těch číslech bude leccos jasné. Jsou to největší částky, které uložil, miláčku. Honíme se za malými rybami a nemáme ani tušení, kdo je ta velká – ta, která mohla spáchat vraždu. Ále, vem to čert, Lucy Menckenová to nejspíš taky mohla udělat. Lítá jak pošuk kvůli těm svým fotkám. Rád bych se na ně podíval. Rád bych ji viděl bez toho jejího skafandru.“

Teddy znovu svraštila čelo.

„Vždyť víš, že tě strašně miluju,“ řekl Carella s úsměvem. „Jsi báječná.“ Odmlčel se. „Miluju tě, děvče – ale, ach, ta Menckenová…“

Teddy se pokusila o zamračený výraz a potom se rozesmála. Vrhla se mu do náruče a on řekl: „Počkat, počkat, jak mám ten případ někdy vyřešit, když budeš takhle vyvádět?“

Ale on sám už na ten případ nemyslel.

Ach, ten Cotton Hawes.

V úterý ráno devátého července odjel z města.

Na červenec bylo opravdu nádherně, nebylo ani takové vedro, nad hlavou zářilo slunce a od řeky Harb foukal svěží vánek. Přejel Hamiltonův most, u jehož pilíře našli mrtvou světlovlasou dívku dávno předtím, než Hawese přeložili na sedmaosmdesátku. Řeka vypadala toho dne klidně a nehybně. Přejel do sousedního státu, a sice po Greentreeské magistrále, která ohraničovala řeku, směrem na sever. Střechu své fordky měl staženou. Sako měl položené na sedadle vedle sebe. Oblečený byl do polokošile se širokými černými a červenými pruhy a do starých modrošedých kalhot. Hawes kdysi sloužil jako poddůstojník u námořnictva a stále ještě měl většinu svého erárního oblečení. Nosil ho často, ne snad ze sentimentu, ale jednoduše proto, že jeho služební plat mu neumožňoval kupovat si na sebe všechno, co by chtěl.

Vítr mu při jízdě cuchal zrzavé vlasy. Slunce se mu opíralo do hlavy a do ramenou. Bylo krásně a jeho začala zvolna zmáhat dovolenková nálada a téměř zapomněl, proč vlastně jede na sever státu New York. Znovu se upamatoval, když projel kolem věznice Castleview. Přes řeku Harb se mohl podívat do svého vlastního státu, kde uviděl šedivé zdi vězení, které splývaly se strmým čelem útesu padajícím k řece pod ním. Přímo naproti, takřka na silnici, po níž jel, stál hrad, podle něhož dostalo vězení jméno. Hrad údajně postavil jistý holandský patronátní pán v období raného osídlování. Byl z něho výhled na řeku a na sousední stát a skvělý pohled na vězeňské zdi. A z vězení byl vidět hrad, a proto jej nazvali Castleview – Hradní vyhlídka. Hleděl teď na vězení pouze s povrchním zájmem. Jednoho dne, a v nepříliš vzdálené budoucnosti, se stane nedílnou součástí jeho života, ale to v té chvíli ještě nevěděl, a nebude to vědět ještě dlouho poté, co bude vyřešen Kramerův případ.

Toho červencového rána mu pouze připomnělo zločin a trest a obrátilo tok jeho myšlenek zpátky k důvodu jeho cesty do Adirondackských hor. Když se to odpoledne zastavil na oběd, začal ztrácet zdravý rozum, jelikož, bohužel, se zamiloval.

Dívka, do které se zamiloval, byla servírka.

Měla na sobě bílé šaty a na přistřihnutých blond vlasech bílý čepeček. Přišla k jeho stolu a usmála se, a ten úsměv ho připíchl ke zdi.

„Dobrý den, pane,“ řekla. Když uslyšel její hlas, byl beznadějně ztracený. „Chcete si vybrat z jídelního lístku?“

„Mám lepší nápad,“ řekl Hawes.

„Jaký?“

„Jděte se převléct do svého. Ukažte mi nejlepší restauraci ve městě a já vás pozvu na oběd.“

Dívka se na něho podívala s napůl pobaveným, napůl ohromeným výrazem. „Slyšela jsem o mužích, kteří nedělají okolky,“ řekla, „ale vy jste právě prolomil zvukovou bariéru.“

„Život je sladký a krátký,“ řekl Hawes.

„A vy stárnete,“ opáčila dívka. „Dokonce vám bělejí vlasy.“

„Co říkáte?“

„Říkám, že ani nevím, jak se jmenujete. Říkám, že bych s váma na oběd ani nemohla, protože převléct se můžu teprve až ve čtyři, kdy tady končím. A říkám taky, že jste z města.“

„Jsem.“ Hawes se na chvíli odmlčel

„Jak to víte?“

„Jsem taky z města. Z Majesty.“

„To je hezká čtvrť.“

„Není špatná. Zvlášť když ji porovnáte s tímhle Zapadákovem.“

„Jste tady na léto?“

„Ano. Na podzim se vracím do školy. Jsem v posledním ročníku na univerzitě.“

„Pojďte se mnou na oběd,“ řekl Hawes.

„Jak se jmenujete?“

„Cotton.“

„Myslím křestním.“

„To je křestní.“

Dívka se uchichtla. „Jako slavný moralista Cotton Mather?“

„Přesně tak. Až na to, že se jmenuju Cotton Hawes.“

„Ještě nikdy jsem nebyla na obědě s někým, kdo se jmenuje Cotton,“ řekla.

„Jděte říct svému šéfovi, že máte hroznou migrénu. Stejně jsem tady jediný zákazník. Ani jeden z nás mu nebudem chybět.“

Dívka o tom chvilku zauvažovala. „Co ale potom budu dělat do večera?“ zeptala se. „Práce mi pomáhá zabíjet čas. V téhle hrozné díře by se člověk zbláznil.“

Hawes se usmál: „Něco už vymyslíme.“

Dívka se jmenovala Polly. Studovala hlavním oborem antropologii a doufala, že po skončení školy si udělá postgraduál a potom doktorát. Říkala, že touží jet na Yucatán studovat mayskou indiánskou kulturu a vyzvědět všechno o okřídleném hadovi. To všechno se Hawes dověděl u oběda. Zavedla ho do restaurace v sousedním městečku, restaurace vyčnívající nad jezerem zasazeným uprostřed hustého borového lesa, zavěšené na konzolovém nosníku nad vodami dole. Když řekl Polly, že je policista, nevěřila mu, a tak jí ukázal svou zbraň. Pollyiny modré oči se rozšířily úžasem. Její nádherné rty vykrojily dlouhé nevyslovené písmeno „o“. Byla to zdánlivě štíhlá dívka s kulatými ňadry a širokými boky. Její chůze měla odměřenou uhlazenost manekýnky.

Když se naobědvali, ve městě se toho nedalo moc dělat, a tak vypili pár sklenek. Pár sklenek je málo, je-li takové horko, a tak si dali ještě několik dalších. V denním baru vedle restaurace byla hudební skříň, a tak si zatančili. Do večera bylo stále ještě daleko a v místním kině hráli pěkný film, a tak ho šli shlédnout. A potom, jelikož byl čas na večeři, když opět vstoupili do denního světla, znovu pojedli.

Měli před sebou dlouhý večer.

Polly bydlela ve dvoupokojovém domku kousek od restaurace, kde pracovala. V domku byl gramofon a whisky, a tak se tam po večeři odebrali.

Polly bydlela v domku sama. Polly byla velmi hezká blondýnka s modrými kukadly, zdánlivě štíhlá dívka s kulatými ňadry a širokými boky. Polly studovala antropologii a toužila jet na Yucatán. Polly byla městská holka, která se v městečku k pláči nudila a která byla k smrti ráda, že se seznámila s tímhle zábavným cizincem s bílým pruhem vlasů a legračním jménem Cotton.

Taky se do něho maličko zamilovala. Bydlela v domku sama.

A tak šup do postele.

KAPITOLA DESÁTÁ

Od břehů jezera a úpatí lovecké chaty Kukabonga byl výhled na zelenavé vrcholy hor a jasně modrou oblohu za nimi. Chata byla malá, sroubená z klád, které jako by byly součástí okolního porostu. Ze skalnaté plošiny takřka u hladiny jezera se zvedaly dvojité dřevěné schody, jehlanovitě stoupající k hlavnímu vchodu chaty. Vchod tvořily holandské dveře, jejichž horní část byla ve chvíli, kdy Hawes šlapal po schodech nahoru, otevřená. Lezl do nich otráveně a téměř s těžkým srdcem. Prověřil už půl tuctu chat roztroušených po horách, tvrdošíjně se prodíraje z Griffinsu, který byl jeho výchozím bodem, dál na sever. Nikdo z majitelů chat si nevzpomínal na muže jménem Sy Kramer. Většina z nich ale připustila, že skuteční lovci přijíždějí teprve koncem října, kdy začíná lovecká sezóna. V září to není ono. Jeden chatař přiznal, že začátkem září u něho bývá plno takových, kteří podle něho nejsou
žádnými lovci, ale podvodníky. Jsou to prý muži, kteří bulíkují své manželky, že jedou do hor na lov, a přijíždějí sem s holkama.

Hawes byl zklamán. Krajina byla hezká, jenomže on sem nepřijel obdivovat přírodní krásy. Nadto už nebyl zamilovaný a ustavičná stoupání, křiklavá bezoblačná modř oblohy a nekonečné štěbetání ptáků a bzučení hmyzu ho začalo poněkud nudit. Téměř zalitoval, že nesedí v kanceláři, odkud pro činžáky není vidět na nebe.

Člověku se zadře pod kůži, pomyslel si. Je to necivilizovaný betonový parchant, ale člověk si ho zamiluje.

„Ahoj,“ ozvalo se nahoře na schodech.

Hawes zvedl zrak. „Dobrý den,“ řekl.

Muž stál hned za spodní polovinou holandských dveří. Viditelná půlka jeho těla byla hubená a pevná. Bylo to tělo indiánského zvěda, tělo muže, který tráví čas dřinou na slunci. Muž měl na sobě bílé tílko, které pokrývalo jeho železné svaly jako tenká vrstva oleje. Tvář měl energickou a hranatou, mohla být vytesána ze skály, která se zvedala vzadu za chatou. Oči byly modré a pronikavé. Poklidně kouřil z dýmky a nenucenost, s jakou z ní potahoval, změkčovala první dojem z tuhé svalnatosti. I jeho hlas, v porovnání se šlachovitostí těla, byl měkký a jemný, mírně říznutý místním nářečím.

„Vítejte v Kukabonze,“ řekl muž. „Jsem Jerry Fielding.“

„Cotton Hawes. Těší mě.“

Fielding otevřel dolní část dveří, vyšel na odpočívadlo a natáhl opálenou ruku. „Nápodobně,“ řekl a podali si ruce. Fieldingův zrak vystřelil k bílému pruhu v jinak rezavé Hawesově kštici.

„To máte spálený od blesku?“ zeptal se.

„Ne,“ řekl Hawes. „Od kudly. Vlasy tam rostou bílé.“

Fielding pokývl hlavou. „Do jednoho tady uhodil blesk. Jako do Ahaba. Má ve vlasech něco podobnýho. Jak jste k tý ráně přišel?“

„Jsem policajt,“ řekl Hawes. Sahal do zadní kapsy pro průkaz, ale Fielding ho zarazil.

„Není třeba,“ řekl. „Všiml jsem si podramenního pouzdra, jak jste se ohýbal, když jste šel nahoru po schodech.“

Hawes se usmál. „Hodil byste se k nám,“ řekl. „Pojeďte se mnou do města.“

„Mně se líbí tady v horách,“ řekl Fielding vlídně. „Koho honíte, pane Hawesi?“

„Přízrak,“ odpověděl Hawes.

„Tady jich asi moc nenajdete. Pojďte dál. Mám šílenou chuť se napít, ale hrozně nerad piju sám. Nebo jste snad abstinent?“

„Bodla by sklenička,“ řekl Hawes.

„Samozřejmě,“ řekl Fielding, když spolu vešli do srubu. „Vím, že policajti ve službě pít nesmějí – ale já nejspíš dopis vašemu komisaři psát nebudu. Vy ano?“

„Já dopisy komisaři nepíšu skoro nikdy,“ řekl Hawes.

„Ani jsem si to nemyslel.“

Nacházeli se nyní uvnitř chaty. Místnosti vévodil obrovský kamenný krb. Po obou stranách krbu, na způsob venkovních schodů, bylo další dvojité schodiště vedoucí zřejmě k podkrovním pokojům. Z hlavní místnosti vedly čtvery dveře. Jedny z nich byly otevřené a Hawes jimi viděl do kuchyně.

„Co to bude?“ zeptal se Fielding.

„Čistá skotská.“

„Mám rád muže, kteří whisku ničím neředí,“ řekl Fielding s úsměvem. „Je z toho poznat, že mají rádi silný kafe a něžný ženský. Mám pravdu?“

„Máte pravdu.“

„Ještě něco vám o vás řeknu, pane Hawesi,“ řekl Fielding. „Dám krk na to, že jste ještě nikdy nezastřelil zvíře a nechytil rybu jen tak ze sportu.“

„To je pravda,“ řekl Hawes.

„Už jste zastřelil člověka?“

„Ne.“

„Ani při výkonu služby?“

„Ne.“

„Sloužil jste v armádě?“

„Ano.“

„Byl jste na frontě?“

„Ano.“

„A to jste nikoho nezastřelil?“

„Byl jsem u námořnictva,“ řekl Hawes.

„V jaké hodnosti?“

„První poddůstojník.“

„U čeho?“

„Torpéda,“ řekl Hawes.

„Na čem?“

„Hlídkový torpédový člun.“

„První poddůstojník na hlídkovém torpédovém člunu?“ zeptal se Fielding. „To jste byl prakticky zástupcem velitele, že?“

„Prakticky,“ řekl Hawes. „Kapitán byl podporučík. Taky jste byl u námořnictva?“

„Já ne, ale můj táta. Hodně o tom mluvil. Byl vojákem z povolání, víte. Byl velitelem lodi, když zemřel. To on postavil tuhle chatu. Jezdíval sem, kdykoli měl volno. Měl to tady rád. Já asi taky.“ Fielding se v zahloubání odmlčel. „Táta umřel v Norfolku, za psacím stolem. Nejspíš by raději zemřel jinde. Buď na lodi, nebo tady na chatě. Jenomže umřel v Norfolku, za psacím stolem.“ Fielding zavrtěl hlavou.

„Tu chatu teď vlastníte vy, pane Fieldingu?“ zeptal se Hawes.

„Ano.“

„Zřejmě jsem se spletl,“ řekl Hawes.

Fielding zvedl oči. Nalil whisky, přinesl ji Hawesovi a potom řekl: „Jak to myslíte?“

„Neuvědomil jsem si, že je to soukromá chata. Myslel jsem, že ji pronajímáte.“

„Pronajímám. Mívám i pět hostů najednou. Živím se tím. Mám pocit, že jsem to, čemu říkáte příživník.“

„Ale momentálně žádné hosty nemáte?“

„Ne. Celej tejden jsem tu sám. Jsem moc rád, že jste tady.“

„Máte otevřeno celý rok?“

„Celej rok,“ řekl Fielding. „Na zdraví.“

„Ať slouží.“

Napili se.

„Měl jste otevřeno okolo prvního září loňského roku?“ zeptal se Hawes.

„Jo. Měl jsem plno.“

Hawes odložil skleničku. „Byl mezi vašimi hosty nějaký Sy Kramer?“

„Jo.“

„Chodil střílet?“

„No ovšem. Byl venku každej den. Nosil zpátky všechno možný.“

„Srnčí?“

„Ne, vysoká je až do konce října hájená. Ale trefil pár vran a nějakou škodnou – a myslím, že taky ulovil lišku.“

„Utratil tady hodně peněz, pane Fieldingu?“

„A za co?“ zeptal se Fielding. „V horách není utrácet za co.“

„Měl s sebou hodně peněz?“

„Jestli ano, mně se nesvěřil.“

„Přijel sám?“

„Jo. Někdy přijíždějí po dvou, po třech, a občas si celou chatu najme pět lidí. Tohle není bordel, pane Hawesi. Pronajímám jen lidem, kteří si chtějí zastřílet nebo zarybařit. Za chatou mám ještě srub pro sebe. Často tam za mnou jezdí holky… ale to je soukromej podnik. Nenarušuju tím ničí morálku než svoji. Pro mě za mě se může každej třeba stavět na hlavu, že jo, ale když přijde do mý chaty, přichází lovit zvěř nebo na ryby. Kurvit se může ve svým volnu.“

„Takže Kramer přijel sám?“

„Tenkrát přijeli všichni sami. Moc často se to nestává, ale tenkrát se to stalo. Nikdo z těch pěti se předtím, než sem přijeli, s nikým z ostatních neznal.“

„Ten týden, co tu byl Kramer, jste měl pět hostů?“

„Jo, a všechny z města. Ne, moment, moment. Jeden z nich přijel ve středu a odjel dřív než ostatní. Byl to dobrej lovec. Nějakej Phil Kettering. Nechtělo se mu odsaď. Vzpomínám si, že v tu další středu, co odjížděl, vstal hodně brzo ráno a ještě před cestou domů šel do lesa na lov. Zaplatil mi, vzal si s sebou všecky saky paky, řek, že na oběd už nepřijde, ale že si před odjezdem musí ještě trochu zalovit. Byl to dobrej lovec, tenhleten Phil.“

„Co ti ostatní?“

„Kramer jakž takž. Ti zbylí tři…“ Fielding obrátil oči do nebe.

„Nebyli dobří?“

„Žabaři. Co vám budu povídat. Zakopávali o vlastní nohy. Podle mě byli všichni amatéři.“

„Mladí?“

„Dva z nich ano. Počkejte, jestli si nevzpomenu, jak se jmenovali. Jeden z nich měl fakticky divný jméno, takový jako cizokrajný. Nechte mě jen chvilku přemejšlet… Dáte si ještě sklenku?“

„Díky, ne,“ řekl Hawes.

„Zdržíte se na večeři?“

„Asi ne. Ale stejně děkuju.“

„Byl bych moc rád.“

„Vážně se musím vrátit do města. Už jsem měl být dávno zpátky.“

„Kdybyste si to přece jenom rozmyslel, stačí říct. Nebyl by to žádnej problém. Je tu hrozně smutno, když tu nikdo není. Moment… počkejte. Jak se jen jmenoval… José? Jmenoval se tak? Nějak tak španělsky… ale ne příjmením. To bylo takové echt americké. Joaquim! To je ono. Joaquim. Vyslovuje se to ,Choakim‘, i když je na začátku ,j‘. Joaquim Miller,, to je ono. Pěkná kombinace, viďte?“

„To byl jeden z těch mladších, ano?“

„Něco přes třicet. Ženatej. Elektroinženýr, mám dojem. Nevím, jestli slabo nebo silnoproudej, něco z toho. Jeho žena odjela do Kalifornie navštívit svou matku, kterou on nemůže ani cejtit. Tak si sem přijel zastřílet. Panebože, že raději nezůstal ve městě. Podle mě se mu lov vůbec nelíbil. Nepřines ani ň, jen nastydlou hlavu.“

„Co ti ostatní?“

„Tomu druhýmu mladýmu mohlo bejt tak čtyřicet, dvaačtyřicet, slušně zaopatřenej. Partner v nějaký reklamní agentuře, mám pocit. Měl jsem dojem, že stáli s manželkou před rozvodem. Tím, jak od ní na tejden odjel, si podle mě nanečisto zkoušel rozluku. Každopádně jsem z toho měl takovej pocit.“

„Jak se jmenoval?“

„Frank… a příjmení nevím. Moment. Frank… Reuther, Ruther, to je ono. Bez e. Jen Ruther. Tak se jmenoval.“

„A ten starý? Víte něco o něm?“

„Okolo šedesátky. Unavenej podnikatel. Měl jsem pocit, že už vyzkoušel všecko od lyžování po vodní pólo. Tohle byl tejden, kdy si podle mě chtěl ošahat, jak se střílí vysoká. Že to byl ale tejden, to vám teda řeknu.“

„Jak to myslíte?“

„Á, nijak, jenom že Ketteringovi trochu začaly lízt krkem začátečnický žvásty, nic víc. Dost dobře si rozuměl s Kramerem, protože ten měl jakous takous představu, o čem je řeč. Ti ostatní… co vám mám povídat. Ne že by neuměli střílet. Střílení, to jim šlo. Každej trouba umí trefit plechovku na plotě. Jenomže střílet a lovit jsou dvě různý věci. Ti chlapi prostě nebyli lovci.“

„Vyskytly se ten týden nějaké problémy?“

„Jak to myslíte, problémy?“

„Nějaké rvačky? Hádky?“

„Ano. Jednou. Kramer se trochu porafal s jedním tím chlápkem.“

„Kterým?“ zeptal se Hawes a čile si poposedl na kraj židle.

„Frankem Rutherem. Tím člověkem od reklamy.“

„Kvůli čemu se pohádali?“

„Kvůli škeblím.“

„Čemu?“

„Škeblím. Kramer vykládal o tom, jak jsou výborný, když se vařej v páře. Ruther mu řek, aby laskavě změnil téma, protože se mu dělá špatně už jenom, když o nich slyší. Seděli jsme zrovna u večeře, rozumíte. No a Kramer se o ničem jiným bavit nechtěl. Začal vykládat o tom, jak se upravují a jak se podávají, no a Rutherovi se myslím udělalo trochu šoufl.“

„Co se stalo?“

„Vstal a zařval: ,Zavřeš už tu hubu?‘ Byl trochu netýkavka, to je teda fakt. Buď ho asi žral ten rozvod, nebo něco jinýho. Ať to bylo tak nebo tak, byl fakticky nedůtklivej.“

„Poprali se?“

„Ne. Kramer poslal Ruthera do háje. A Ruther prostě odešel od stolu.“

„S kým drželi ostatní?“

„To bylo na tom to zvláštní. Říkal jsem vám, že Kettering si s Kramerem dobře rozuměli, hlavně proto, že Kramer se trochu vyznal v lovu. No a tohle se stalo den předtím, než měl Kettering odjet. Dost se na Kramera naštval. Řek mu, že měl mít v sobě tolik slušnosti a mlčet, když viděl, že někomu je z jeho řečí špatně. Kramer poslal do háje i jeho.“

„Kramer bude nejspíš sympaťák.“

„No, podle mýho věděl, že přestřelil. Spousta lidí, když zjistí, že nemají pravdu, prostě kolem sebe mlátí hlava nehlava a snaží se všechno napravit tím, že to ještě zhorší.“

„Co se stalo, když poslal Ketteringa do háje?“

„Kettering vstal od stolu a řek: ,Nechtěl bys mi to laskavě zopakovat venku, Sy?‘ Ti ostatní – Miller a ten starej – nakonec Ketteringa uklidnili.“

„Chtěl se Kramer prát?“

„Jasně. Byl rozhodnutej. Jedinej způsob, jakým ze sebe moh přestat dělat vola, bylo udělat ze sebe korunovanýho vola. Ale podle mýho byl rád, že se do toho vložili Miller s tím starým pánem.“

„Jak se jmenoval ten starý pán?“

„Murphy. John Murphy.“

„Taky z města?“

„Ovšem.“ Fielding se odmlčel. „Z periferie, ale ta taky patří k městu, ne?“

„Ten konflikt mezi Kramerem a Ketteringem. Vypadal Kettering moc naštvaně?“

„Moc. Vydrželo mu to až do rána. Dokonce se s Kramerem ani nerozloučil, když odešel do lesa.“

„Ale s ostatníma se rozloučil?“

„Ano.“

„Co se stalo potom?“

„Naložil svý bágly do auta a odjel. Jel jako kolem jezera. Prej že se rozjede k dálnici, jen co ještě uloví pár kousků. Přišel dolů na snídani hodně brzo. Ostatní odešli do lesa asi hodinu po něm.“

„Kramer šel s nimi?“

„Ne. Šel do lesa, ale sám. Byl to ráno dost mrzutej. Štvalo ho, že se do toho zamíchal Kettering, a nejspíš měl taky pocit, že ostatní byli při Rutherovi… Každopádně Miller a Murphy odešli s Rutherem. Kramer šel sám.“

„Můžem se na okamžik vrátit ke Ketteringovi?„

„Ovšem. Mám spoustu času. Vážně nezůstanete na večeři?“

„Bohužel nemůžu. Vyhrožoval nějak Ketiering Kramerovi?“

„Myslíte… smrtí?“

„Ano.“

„Ne, nevyhrožoval. Proč se ptáte?“

„Myslíte… myslíte si, že jeho zlost byla tak velká, že mu mohla vydržet od loňského září do dneška?“

„To nevím. Měl Kramera docela plný zuby. Kdyby s ním tehdy Kramer šel ven, určitě by mu dal pár přes držku.“

„Měl takovou zlost, že by Kramera zabil?“

Fielding o tom na okamžik zauvažoval. „Kettering,“ řekl zvolna, „byl dobrej lovec, protože rád zabíjel. Mně tahle filozofie moc nesedí, ale to neznamená, že byl o něco horší lovec.“ Fielding se odmlčel. „Kramera někdo zabil?“

„Ano,“ řekl Hawes.

„Kdy?“

„Šestadvacátého června.“

„A vy si myslíte, že třeba Kettering čekal celou tu dobu, aby si to s ním vyřídil za hádku, ke který došlo v září?“

„Já nevím. Říkal jste, že Kettering je lovec. Lovci jsou přece trpěliví, ne?“

„Kettering trpělivej byl, to jo. Jak Kramera zabili?“

„Někdo ho zastřelil z automobilu.“

„Mmm. Kettering byl výbornej střelec. Tak nevím.“

„Já taky ne.“ Hawes se zvedl. „Děkuju za pití, pane Fieldingu. A děkuju za to, co jste mi řekl. Moc jste nám pomohl.“

„Potěšení na mý straně,“ řekl Fielding. „Kam máte namířeno teď?“

„Zpátky do města,“ řekl Hawes.

„A potom?“

„A potom si promluvíme s těmi čtyřmi muži, kteří tu byli s Kramerem. Ušetřilo by nám dost času, kdybyste měl jejich adresy.“

„Mám je všechny zapsaný v knize hostů,“ řekl Fielding. „Člověk nemusí bejt policajt, aby věděl, kterou budete chtít nejdřív.“

„Ne?“ řekl Hawes a zašklebil se.

„Ne, pane. Bejt Philem Ketteringem, tak si začnu shánět zatraceně dobrý alibi.“

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Sand’s Spit byla předměstská čtvrť.

Svého času sloužil protáhlý prst země pouze dvěma zájmům: zájmu pěstitelů brambor a zájmu majitelů vil na Východním pobřeží. Zemědělské usedlosti pokrývaly většinu poloostrova a vybíhaly na východ i na západ takřka až k moři. Přepychové vily se k sobě tísnily na výběrových lokalitách u pobřeží. Farmáře zajímalo sklízení a majitele vil spaní. Ve dne v noci se z vilové čtvrti ozývaly ozvěnou hlučné radovánky. Pro tehdejší muzikálové hvězdy ze Stemu, mlčenlivé hvězdy němých filmů, producenty, režiséry, malíře, tenisty, pro ty všechny se zde denně pořádaly večírky. Hvězdy se skvěle bavily a farmáři se pachtili na bramborových polích.

A někdy, když slunce vnořilo svou žhavou výheň do černých vod oceánu, když si temná a ztichlá bramborová pole dopřála odpočinku v bledém měsíčním světle, odebrali se farmáři s dekami na pláž. A tam leželi na písku a dívali se na hvězdy.

A někdy, když slunce zapadlo za australské borovice lemující nejvzdálenějších sto akrů vilové čtvrti, poté co hosté vypili svůj koňak a vykouřili své doutníky, chodívali majitelé vil se svými hosty na pláž. A tam lehávali na hvězdy a dívali se do písku.

To všechno bylo dávno, pradávno. Když přišla válka a nebylo už tak snadné obstarávat palivo k vytápění sídel s pětadvaceti pokoji a krytými tenisovými kurty, začali majitelé své vily prodávat a začali zjišťovat, že na ně nejsou kupci. A nedlouho po válce pěstitelé brambor zjistili, že nesedí na bramborových polích, ale na zlatě. Přičinlivý stavební podnikatel jménem Isadore Morris koupil za babku prvních dvě stě akrů bramborových polí a postavil na nich levné sídliště pro vracející se válečné veterány. Dal mu jméno Morristown. Isadore Morris odstartoval jistou konjunkturu a jistý způsob života. Morrisův vítr chytili další podnikatelé. Půda, jejíž původní vysoká cena činila dvě stě dolarů za akr, se nyní prodávala za deset tisíc za akr. Stavitelé rozdělili celkovou plochu na parcely o rozměrech šedesát na sto a exodus z města do Sand’s Spitu mohl začít.

Sand’s Spit byl rozdělen a potom ještě dvakrát dále rozdělen na dnešní malé parcely s malými domky. Celkově byl Sand’s Spit oblastí obývanou rodinami se středními příjmy, čistými ulicemi a neexistující zločinností mládeže.

Phil Kettering bydlel v Sand’s Spitu v části zvané Shorecrest Hills čili Pobřežní vrchy. V blízkosti Shorecrest Hills nebylo žádné pobřeží, ale ani žádný vrch, a dokonce ani náznak vrchu. Rozkládala se takřka v samém středu poloostrova na půdě, která bývala plochá jako prkno. Byla stále rovná. Nerostly tam žádné stromy vyjma vytáhlých javorů cukrových, které kdysi stavitel velkomyslně zasadil přesně doprostřed každé zahrádky před domem. Pobřežní vrchy. Jako byste nazvali umouněný, začazený činžák v 87. revíru „Popelavý hrádek“. Z takových titulů se točí filmy za milión dolarů.

Ketteringův dům byl vlastně ranč. Aby nedošlo u Texasanů k mýlce, ranč v Sand’s Spitu neměl naprosto nic společného se starým poctivým rančem. Nějaký architekt, nebo snad nějaký stavitel, anebo možná nějaký realitní agent se rozhodl udělit titul „ranč“ kterémukoli domu, jehož všechny obytné prostory se nacházely na jednom podlaží. Na rančích v Sand’s Spitu se neproháněly ani krávy, ani ovce, ani kobyly. Obvykle měly tři ložnice, obývací pokoj, kuchyni, jídelnu a koupelnu se záchodem. Phil Kettering žil v jednom takovém tamějším ranči v části zvané Pobřežní vrchy sám.

Phil Kettering, ve snaze vzepřít se stereotypu, který zachvátil všechny domy ve čtvrti, provedl se svou zahrádkou před domem cosi radikálního. Namísto konvenčního sestříhaného trávníku uspořádal prostranství před hlavním vchodem do šachovnice ze stejně velkých čtverců štěrku a zeleného porostu. Nápad to byl veskrze praktický. Když tu ve služebním voze zastavil Carella s Hawesem, všude po celé ulici jezdily nasupeně sem a tam žací strojky na trávu. Avšak na Ketteringově zahrádce neklapal jak pominutý žádný žací strojek – a žádný tam nikdy nebude nutný. Štěrk se sekat nedá a vždyzelená Pachysandra sestřih nepotřebuje. Ketteringovi se podařilo snížit údržbu zahrádky na nulu. Jediné, co mu zbývalo, bylo těšit se z ní.

Ve čtvrtek ráno jedenáctého července Phil Kettering nebyl doma, aby se kochal svojí zahrádkou. Dům byl uzavřen pevněji než lakomcova pěst, záclony zatažené, okna zavřená.

„Nejspíš bude v práci,“ řekl Carella.

„Mmm,“ zamručel Hawes.

Znovu zmáčkli zvonek u dveří. Naproti přes ulici zvedla nějaká žena oči od sekačky a pozorovala neznámé muže s neskrývaným zájmem.

„Zkusme zadní vchod,“ řekl Hawes.

Spolu obešli dům. Zahrádka za domem byla uspořádána do stejné šachovnice. Bylo tam čisto a ticho. U zadních dveří nebyl zvonek, ale bzučák. Slyšeli ho, jak se rozléhá domem, když zmáčkli tlačítko. Dveře nikdo neotevřel.

„Měli bysme to zkusit u něj v práci,“ řekl Carella.

„Nevíme, kde pracuje,“ připomněl mu Hawes.

Vrátili se kolem domu dopředu. Žena odnaproti stála u jejich vozu a nahlížela do okna. Vysílačka byla zapnutá a hlasy, které z ní tryskaly, patřily nade vší pochybnost policejním hlášením. Žena, s prameny vlasů přichycenými pinetkami, dychtivě naslouchala a potom, když se k ní detektivové přiblížili, od otevřeného okna odstoupila.

„Jste od policie?“ zeptala se.

„Ano,“ řekl Hawes.

„Hledáte Phila?“

„Ano.“

„Není doma.“

„To víme.“

„Není doma už dost dlouho.“

„Jak dlouho?“

„Pěknejch pár měsíců,“ řekla. „Myslíme si, že se odstěhoval. Jako my sousedi si myslíme, že nabíd dům k prodeji a odstěhoval se. Tak jako tak je to jedinej svobodnej chlap v okolí. Žít tady jako svobodnej, to musí bejt člověk blázen. Všichni ostatní jsou ženatý a vdaný. Ženský si až moc všímaj svobodnýho muskýho a těm jejich se to nelíbí. Ještě že se odstěhoval.“

„Jak víte, že se odstěhoval?“

„No – není tady. Tak počítám, že se odstěhoval.“

„Kdy tu byl naposled?“

„Na podzim,“ řekla.

„Kdy na podzim?“

„Co já vím. Věčně někam jezdil. Na lov. Je to velkej lovec, teda Phil. Stěny v obejváku má plný vycpanejch hlav. Totiž zvířecích.“ Pokývla hlavou. „Je to sportsmen tělem i duší. Lov, kulečník. Dobře hraje tenis. V ložnici se mu válejí koule.“ Pohlédla na detektivy s poněkud omluvným výrazem. „Myslím kulečníkový,“ dodala.

„Vy jste ho neviděla od loňského podzimu?“ zeptal se Carella.

„Ne.„

„Dům je pořád takhle zavřený?“

„Ano.“

„Byl se na něj někdo podívat?“

„Jak to myslíte?“

„No, říkala jste, že jste si myslela, že je na prodej.“

„Ahá. Ne. Nikdo tady nebyl.“

„Byla tady cedule, že je na prodej?“

„Ne.“

„Tak proč si myslíte, že je na prodej?“

„Když tu Phil není. Co jinýho byste si mysleli?“

„Je možné, že pan Kettering bydlí někde jinde? Že má třeba byt ve městě?“

„Nikdy o ničem takovým nemluvil.“

„Byl už někdy předtím pryč na tak dlouho? Myslím kromě těch loveckých výprav.“

„Ne,“ řekla žena.

„U které banky splácí hypotéku na dům?“

„Žádnou hypotéku nemá.“

„Jak to víte?“

„Protože nám to řek. V celý čtvrti jsou jenom dva lidi, který si koupili barák rovnou za hotový. Phil a ještě jedny starý manželé tady v ulici. My ostatní jsme zaplatili zálohu a platíme měsíční splátky bance. Phil ne. Dal na dřevo celejch vosum a půl tisíc. Hned potom, co se vrátil z armády. Vrátil se z Německa se spoustou peněz.“ Podívala se na detektivy, jako by se chystala ještě něco dodat.

„Vztahuje se na něj zákon o promlčecích lhůtách,“ řekl Carella. „A kromě toho jsme civilní orgán a nemůžeme se zabývat záležitostmi, které spadají pod armádu. Kšeftoval na černém trhu s erárním majetkem?“

Žena přikývla. „Cukr a kafe. Dělal kuchaře ve vojenským kasinu. Byl seržant, myslím. Objednal dycky víc, než potřeboval, a potom to prodával Němcum. Vydělal fůru peněz. Každopádně dost na to, aby si moh koupit tendlecten barák za hotový.“

„Jste si tím jistá? Že na dům nemá půjčku?“

„Namouduši.“

„U které banky máte hypotéku vy?“

„Greater Sand’s Spit. Tady půjčujou na hypotéku jenom dvě banky. Greater Sand’s Spit a jedna je v Isole. Banker’s Trust, mám dojem.“

„Prověříme je,“ řekl Carella. „Chceš se mrknout, co je v dopisní schránce, Cottone? Koukni se taky prosím tě do bedýnky na mléko, ano?“

„Jasně,“ řekl Hawes a zamířil ke schránce.

„Jak že se menuje?“ zeptala se žena.

„Kdo?“

„Ten zrzavej. Váš parťák.“

„Cotton.“

„Aha,“ řekla.

„Nevíte náhodou, jestli má Kettering nějaké příbuzné ve městě? Nebo tady v okolí?“

„Je původně z Kalifornie,“ řekla žena. „Usadil se tady po válce, když se vrátil z Německa. Jeho rodiče jsou po smrti a jeho sestra žije v Los Angeles. Myslím, že spolu nějak valně nevycházejí.“

„Píšou si?“

„Nevim. Moc o ní nemluví.“

„Jak se jmenuje?“

„Susie, dál nevim. Mluvil o ní jen jednou. Řek o ní, že je to… ehm…“ Žena se zarazila. „Lehký zboží. Jenže hůř. Víte, co tím myslim?“

„Ano,“ řekl Carella. „Má Kettering nějaké přítelkyně?“

„Občas si sem nějakou holku přived, to jo. Pěkný holky. Všichni tady do něho vandrovali, aby se oženil. Však to znáte.“ Žena pokrčila rameny. „Tvoje neštěstí, moje radost.“

Carella se zazubil. „Kde Kettering pracuje?“

„Ve městě.“

„Kde tam?“

„V Isole.“

„Co dělá?“

„Má svou vlastní firmu,“ řekla.

„Jakou firmu?“

„Je fotograf.“

Carella chvíli nic neříkal. „Reklamní? Portrétní? Jaký?“

„Fotil pro časopisy, myslim.“

„Jak se dostal od vařečky k fotografování?„

„To nevim. Mimoto vařil pro armádu. To není žádný pořádný vaření. Totiž, ten můj byl taky na vojně. Už jste někdy jed vojenskou stravu?“

„Ano,“ řekl Carella.

„Tak co vám budu povídat. Myslim, že Phil šel do fotografický školy potom, co přišel z armády.“

„Má velkou firmu?“

„Ani ne. Ale uživí ho.“

„Nevíte náhodou, kde má kancelář?“

„Někde v Isole. Je to v telefonním seznamu. Phil Kettering.“

Hawes se vrátil od dopisní schránky. „Nic v ní není, Steve,“ řekl.

„Mléko?“

„Ne.“

„Mlíko mu přestali dovážet už dávno,“ řekla žena. „Po pravdě řečeno, to já jsem zavolala mlíkařům a řekla jsem jim, že se mu hromadí na zadní verandě.“

„Kdy to bylo?“

„Na podzim. Někdy okolo října.“

„Vzpomínáte si, jestli Kettering nejel na nějakou loveckou výpravu začátkem září?“ zeptal se Hawes.

„Vážně se menujete Cotton?“ zeptala se.

„Ano.“

„Áá.“

„Vzpomínáte si na tu výpravu?“

„Ano. Jel někam do Adirondackskejch hor.“

„Kdy se vrátil?“

„Nevrátil se. Počítám, že tehdy se odstěhoval.“

„Po té výpravě se do tohoto domu nevrátil?“

„Jestli ano,“ řekla žena, „tak já ho neviděla.“

„Byli tady stěhováci?“

„Ne. Všecek jeho nábytek je pořád uvnitř.“

„Kdo mu bere poštu?“

„Nevim.“

„Ve schránce žádná není.“

„Třeba nechal na poště novou adresu, kam mu ji mají posílat,“ řekla. Pokrčila rameny.

„Znáte jméno některé jeho přítelkyně?“

„Jedna byla Alice. Hodná holka. Škoda že si ji nevzal. Alespoň by pořád tak netrajdal.“ Žena loupla okem přes ulici. „Musím jít sekat. Proved Phil něco?“

„Moc jste nám pomohla, paní –“

„Jenningsová,“ řekla. „Proved Phil něco?“

„Můžete nám říct, kde najdem místní poštu?“ zeptal se Carella.

„Jistě. Jeďte jako přímo do města. Nemůžete ji minout. Je hned na hlavní ulici, když se přijede do města. Proved Phil něco?“

„Děkujeme, že jste nám obětovala tolik času, paní Jenningsová,“ řekl Carella. Oba muži nastoupili do vozu. Paní Jenningsová se dívala, jak odjíždějí. Potom zašla za svou sousedkou ve vedlejším domě a řekla jí, že nějaký policajii se vyptávali na Phila Ketteringa.

„Určitě něco proved,“ řekla jí.

Úředník na poště byl uštvaný muž snažící se držet krok s překotně se rozrůstajícími sídlišti v Sand’s Spitu.

„Sotva rozjedeme roznáškovou službu na jednom sídlišti, vyroste jiné,“ řekl. „Kde máme vzít tolik listonošů? Tady to není jako ve velkoměstě, víte. Tam zajde pošťák do jednoho činžáku a zbaví se půlky brašny. Nakráčí ke schránkám, pink pink pink, a dopisy jsou rozdělené. Tady musí listonoš projít celou ulici, zajít ke každému domu zvlášť, strčit dopisy do schránky a potom se po pěšince vrátit od domu zpátky na ulici, přejít k dalšímu a tak dál a pořád dokola – a to ke všemu taky dopisy ze schránek vybírá a nosí je na poštu k odeslání. Půlku času z toho se potýká se psy a kočkami a bůhvíčím ještě. Jedna ženská má místo čtyřnohého mazlíčka doma dokonce sovu, věřili byste tomu? Ta potvora vlítne pošťákovi do vlasů pokaždé, když se objeví na pěšině u domu. Je to mor. A každý den přibývají další nové domy. Nestačíme s nimi držet krok.“

„Doručujete poštu jistému Philu Ketteringovi?“ zeptal se Hawes.

„Ano!“ Uředníkův obličej se rozjasnil. „Přišli jste pro jeho poštu? Poslal vás někdo pro jeho poštu?“

„Jsme –“

„Panebože, to jsem rád, že jste tady,“ řekl úředník. „Máme tu jeho poštu narovnanou doprčic až ke stropu. Museli jsme mu ji přestat házet do schránky, protože začala přepadávat zpátky na práh. Nakonec jsme ji přivezli všecku zpátky sem na poštu. Doufám, že nám ten pitomec oznámí svou novou adresu. Měli byste vidět tu haldu. Ne že tu není k hnutí, ale ještě abysme mu schovávali jeho blbou poštu. Přišli jste si pro ni?“

„Ne. Ale rádi bychom ji viděli.“

„Odnést si ji odsud nemůžete,“ řekl úředník. „Je adresovaná jenom jemu. Nemůžeme ji vydat nikomu jinému než jemu.“

„Jsme od policie,“ řekl Carella a ukázal mu služební odznak.

„To je jedno. Tahle došlá pošta je majetek státu. K tomu, abyste si ji mohli odnést, potřebujete soudní příkaz.“

„Můžeme si ji nejprve prohlédnout?“

„Samozřejmě. Počítejte, že vám na to padne celé odpoledne. Hromadí se nám tady od loňského září.“

„Kde je?“

„Vzadu v Ketteringově koutě. Tak mu říkáme. Uvažujeme, že necháme zřídit malou poštovní služebnu jenom na tuhle zatracenou hromadu. Proč lidi nenechávají na poštách novou adresu? Na světě přece není nic jednoduššího. Stačí jen vyplnit kartičku.“

„Třeba Kettering nechtěl, aby někdo věděl, kam se stěhuje,“ řekl Hawes.

„Jaký by pro to mohl mít důvod?“

Hawes pokrčil rameny. „Můžem se podívat na tu poštu?“

„Jistě. Pojďte se mnou dozadu.“ Uředník zakroutil hlavou. „Člověk by vraždil. Fakticky vraždil.“

„Což je docela dobrý důvod, aby se nehlásila nová adresa,“ řekl Hawes.

„Heh?“ řekl úředník.

Carella s Hawesem spolu prošli haldu pošty. Byly v ní letáky, účty, časopisy, osobní dopisy. Nejstarším datem na razítku byl devětadvacátý srpen. Některé z osobních dopisů pocházely od nějakého Arthura Bankse z Los Angeles. Některé z osobních dopisů byly od nějaké Alice Lossingové z Isoly. Z chlopně obálky si opsali její adresu. V této fázi rozehrané partie se nezdálo nutné shánět soudní příkaz povolující držbu poštovní zásilky.

V této fázi partie se zdálo nutné navštívit Ketteringovu kancelář v Isole. Poděkovali úředníkovi a vyšli ven k automobilu.

„Co si o tom myslíš?“

„Nemyslíš si snad, že mohl naplánovat vraždu s takovým předstihem v září, ne?“ zeptal se Carella.

„Nevím. Proč by se ale jinak vypařil?“

„Třeba se nevypařil. Třeba jenom změnil bydliště. Pochybuju, že si někdo sbalí svých pět švestek ,a odejde z vlastní firmy jenom proto, že se s někým poškorpil u večeře. Připadá ti to pravděpodobné, Cottone?“

„Přijde na to, co je Kettering za člověka. Na trpělivýho lovce by to pasovalo. Zamést za sebou všechny stopy a pak naplánovat vraždu Kramera. Kdo ví, Steve? Známe přece ujetější případy, to je jasný.“

„Je to ale fotograf. To je zajímavé, ne?“

„Ano. Máš na mysli Menckenovou?“

„E-hm.“

„Fotil ji nějaký Jason Poole.“

„Jistě. Jenomže ona si myslí, že teď je má v rukou někdo jiný, někdo, kdo převzal živnost po Kramerovi.“

„Kettering?“

„Kdo ví? Něco ti řeknu.“

„No?“

„Nemůžu se dočkat, až si s tím týpkem promluvím. Myslím, že nám bude moct leccos vyjasnit.“

Hawes přikývl. „Na jedno ale nezapomínej, Steve,“ řekl.

„Em? A na co?“

„Nejprv ho musíme najít.“

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Kancelář Phila Ketteringa se nacházela v jedné z postranních ulic v centru Isoly, nedaleko Jeffersonovy avenue. V budově mělo kanceláře značné množství velkých a prosperujících firem. Firma Phila Ketteringa k nim nepatřila.

Jeho kancelář se nacházela na konci chodby ve druhém patře, jeho jméno bylo napsáno uprostřed skleněné výplně dveří a slovo FOTOGRAF bylo vyraženo v pravém dolním rohu těsně nad dřevěnou částí dveří.

Kancelář byla zamčená.

Carella s Hawesem vyhledali dozorce budovy a požádali ho, aby jim dveře otevřel. Dozorce musel požádat o povolení správu budovy. Od vyslovení žádosti do vlastního odemčení dveří uplynulo pětačtyřicet minut.

Kancelář byla rozdělena na tři místnosti. Byla zde špeluňka s psacím stolem a registraturami. Byla zde ještě jedna místnost, v níž Kettering nepochybně fotografoval. A pak temná komora. Kancelář nebyla cítit opojnou vůní úspěchu. Nebyl v ní ani prach. Večer co večer sem přicházela uklízečka vynést odpadkové koše a otřít nábytek. Kancelář byla bez poskvrnky. Pokud zde Kettering v poslední době byl, uklízečka všechny stopy po jeho návštěvě setřela.

Přede dveřmi nebyla žádná pošta. Za dveřmi, hned pod otvorem na dopisy, jí byla kupa. Několik předtištěných formulářů Ketteringovi sdělovalo, že mu na poště schovávají balíčky, které jsou příliš velké a nedají se protlačit otvorem ve dveřích. V tichu Ketteringovy kanceláře Carella s Hawesem protiprávně otevřeli jeho poštu. V hromadě u dveří nebylo nic podstatného. Všechny dopisy se týkaly jeho živnosti. I velké služební obálky obsahovaly fotografie, které se vracely zpět z redakcí časopisů. Fotografie nepatřily k hambaté sortě. Nic z Ketteringovy došlé pošty ani nenaznačovalo, že by rád fotografoval děvčata. Jeho silnou stránkou byly zjevně snímky pro domácí kutily. Většina korespondence pocházela z časopisů pro opraváře a kutily a všechny fotografie v obálkách se zabývaly tématy jako „Jak zavěsit hamak“ a „Přelakujte ten starý stůl!“ Fotografie opatřené legendou názorně a krok za kroke
m předváděly, jak na to. Pokud existovala nějaká spojitost mezi Ketteringem a Lucy Menckenovou, zdála se v tom okamžiku značně vzdálená.

Na stole v nejmenší místnosti leželo několik otevřených dopisů. Podle data na obálkách byly odeslány koncem srpna. Všechny zůstaly bez odpovědi. Kettering je zjevně otevřel předtím, než odjel do hor. Některé z pozdějších dopisů se dotazovaly, proč na požadavek učiněný v srpnu dosud neodpověděl.

Pod světly v ateliéru stál pracovní stůl. Uprostřed stolu ležel natěračský štětec s vyvrtanou dírou, dlouhý tvrdý drát a prázdná plechovka od kávy. Ve fotoaparátu byla deska s filmem, stačilo stisknout spoušť. V temné komoře byly negativy a pozitivy z prvních fází fotoseriálu pro kutily, na němž Kettering pracoval. Tenhle učil čtenáře, jak udržovat štětec v dobrém stavu tím, že se v něm uprostřed vyvrtá díra, a tou se provleče drát, kterým se štětec nad plechovkou od kávy podpírá, aniž se ohýbají štětiny. Text k fotografiím nebyl ještě hotov. Jeho dokončení patrně zabránila Ketteringova lovecká výprava.

Bylo také patrné, že od loňského srpna se Kettering do své kanceláře nevrátil.

Carella s Hawesem vyšli z kanceláře a odebrali se dolů za ředitelem budovy. Ředitel byl velmi upravený třicátník. Působil neuspěchaným a klidným dojmem. Jmenoval se Colton.

„Vyrazím ho,“ řekl Colton. „Hergot, za celou tu dobu nezaplatil nájem. Ta kancelář musí vydělávat. Vyrazím ho a hotovo.“

„Říkáte to, jako by se vám nechtělo,“ řekl Carella.

„Víte, Phil Kettering je prima chlap. Strašně nerad ho budu vyhazovat na ulici. Ale co můžu dělat? Můžu si dovolit přicházet o tržbu? Vzal roha, a já na to doplácím. Je to fér?“

„Jak víte, že vzal roha?“

„Není tady, ne? Prostě ho vyhodím, a basta. Už jsem dneska volal našemu právníkovi. Přilepíme mu na dveře kopii předvolání a stížnosti. Můžeme ji tam chytit lepicí páskou nebo připínáčkama, říkal právník. V tomhle státě se tomu říká ,náhradní doručení‘.“

„Budete na něm soudně vymáhat nezaplacený nájem?“ zeptal se Hawes.

„Kde mám vzít soudní nález k nezaplacenému nájmu?“ zeptal se Colton. „Na tohle se mu musejí papíry doručit osobně, a kdo hergot ví, kde je? Ale soudní rozhodnutí k vystěhování obstarat můžu. Náhradní doručení. Tak se tomu říká v tomhle státě. Nerad to Philovi dělám, ale copak můžu vyhazovat tržbu oknem? Můžete dát krk na to, že tenhle barák o tržby přichází moc nerad.“

„Naznačil vám nějak Kettering, že odjíždí?“ zeptal se Hawes.

„Vůbec ne. Co byste tomu řekli? Vezme roha. Nemá ani tu slušnost mi říct, že už tu kancelář nechce. Před čím se skrývá? Před policií? Skrývá se před vámi? Chystá se vyloupit banku nebo něco? Někoho zabít? Co? Proč se ten chlap zničehonic vypařil? To bych hrozně rád věděl.“

Carella s Hawesem takřka současně přikývli.

Carella to řekl za oba: „To by nás taky zajímalo.“ Potom mu poděkovali a odešli.

Nezbývalo nic jiného než vyslechnout ostatní muže, kteří s ním tehdy byli na lovu.

Podělili se o ně a potom se oba vydali každý svou cestou.

Reklamní agentura se jmenovala Společnost Ruther a Smith. Byla to zavedená firma s dvaceti zaměstnanci. Frank Ruther byl ve firmě společníkem a autorem většiny reklamních textů.

„Raději bych psal knížky,“ řekl Hawesovi. „Potíž je v tom, že to neumím.“

Bylo mu něco přes čtyřicet, měl tmavé vlasy a hnědé oči. Neoblékal se vůbec jako reklamní eso z Jeffersonovy avenue. Jeho oblečení bylo výrazem konvenční představy o tom, jak se má oblékat literát: tvídové sako, košile s nevyztuženým límečkem, decentní kravata, tmavé flanelové kalhoty. Také, v souladu s něčí konvenční představou o literátovi – možná svou vlastní – kouřil dýmku. Vřele a upřímně Hawese přivítal, posadili se do jeho vkusně zařízené kanceláře, rozmlouvali a kouřili.

„Můj děda vydělal příšernou spoustu peněz,“ řekl Ruther. „Prodával nádobí. Jezdil od města k městu, prodával ty své hrnce a zanedlouho si mohl dovolit zaměstnat lidi, kteří je prodávali za něho. Odkázal hromadu peněz mému tátovi.“

„Co dělal váš otec?“ zeptal se Hawes.

„Nadělal z nich ještě víc peněz. Choval psy. Začal dovážet francouzské pudly. Na první pohled to nevypadá, že by se na tom dalo trhnout nějak moc, ale měl největší psinec v Sand’s Spitu. Prvotřídní psy, pane Hawesi. A můj táta byl protřelý obchodník. Když zemřel, zdědil jsem peníze, které vydělaly dvě generace Rutherů.“

„Co jste s nimi udělal?“

„Chtěl jsem být spisovatelem. Napsal jsem tucty románů, které jsem vyhodil do koše. A zároveň jsem chtěl žít ve velkém stylu. Odjakživa jsem si užíval, ještě když byl naživu otec, a neviděl jsem důvod, proč bych měl přestat, když zemřel. Rozfofroval jsem hodně peněz. Za necelých dvacet let jsem utratil téměř celé jmění, které vytvořily dvě generace. Přestal jsem psát romány, když mi zbylo asi patnáct tisíc dolarů. S Jeffem Smithem jsem založil tuhle firmu. Vydělá si už na sebe. Začínám mít pocit, že konečně dělám něco, co má smysl. Je to zlé, pane Hawesi, když si uvědomujete, že neděláte nic smysluplného.“

„Máte pravdu,“ řekl Hawes.

„Dobrý reklamní textař by mohl nastínit historii mé rodiny třemi slovy, kdyby chtěl. Rozhodně historii mé rodiny předtím, než jsem založil tuhle agenturu – když jsem ještě blbnul s psaním knížek.“

„Která jsou ta tři slova?“ zeptal se Hawes.

„Můj dědeček, můj otec a já,“ řekl Ruther. „Tři generace a tři povolání. Ta tři slova? Pracant, pejskař a packal. Já byl ten packal.“

Hawes se zasmál. Měl pocit, že Ruther vyprávěl totéž už mnohokrát předtím a že jeho zdánlivá originalita není vůbec spontánní. Měl nicméně dojem, že je to vtipné – a proto se zasmál.

„Už nejsem packal, pane Hawesi,“ pokračoval Ruther. „Píšu teď reklamní texty pro svoji firmu. Píšu sakra dobrý texty. Zvyšují prodejnost zboží. Konečně s Jeffem vyděláváme peníze. Ne peníze, které jsem zdědil. Peníze, které jsem vydělal vlastní prací. Peníze, na které jsem se sakra nadřel. Je to dobrý pocit. Je to rozdíl mezi packalem – a chlapem.“

„Chápu,“ řekl Hawes.

„Omlouvám se,“ řekl Ruther vlídně. „Nechtěl jsem vás okrádat o čas rodinným portrétem.“

„Bylo to moc zajímavé,“ řekl Hawes.

„Ale co jste chtěl vědět?“

„Co víte o Philu Ketteringovi?“

„Ketteringovi?“ Rutherovo obočí zkrabatělo. Podíval se na Hawese s rozpaky. „Je mi líto. To jméno mi nic neříká.“

„Phil Kettering,“ opakoval Hawes.

„Měl bych ho znát?“

„Ano.“ Ruther se usmál. „Můžete mi napovědět?“

„Chata Kukabonga,“ řekl Hawes.

„Á! Aha, probohasvatého, ano. Ovšem. Prosím za prominutí. Nemám dobrou paměť na jména. Zvlášť tehdy… víte, nebyl jsem ve své kůži. Obávám se, že mi tenkrát nic neutkvělo příliš v paměti.“

„Proč ne?“

„Mezi mnou a mou ženou byly neshody.“

„Jaké neshody?“

„Osobní. Uvažovali jsme, že se rozejdeme.“

„A rozešli jste se?“

„Ne. Usmířili jsme se. Teď všechno klape.“

„Vraťme se ke Ketteringovi. Kdy odjel z Kukabongy?“

„Jednou brzy ráno. Nevzpomínám si, který den přesně. Říkal, že si chce před cestou ještě trochu zastřílet. Nasnídal se a potom odešel.“

„Odešel někdo s ním?“

„Ne, šel sám.“

„Co potom?“

„No, nasnídali jsme se a šli jsme ven.“

„Kdo?“

„Já a ti druzí dva, kteří tam byli. Nepamatuju si jejich jména.“

„Byli tam ještě tři, ne?“

„Myslíte Kramera? Ano, on byl ten třetí. Ale to ráno s námi nešel.“

„Proč ne?“

„Den předtím jsem se s ním pohádal.“

„Kvůli čemu?“

„Kvůli škeblím.“

„Kramerovo jméno si pamatujete, že?“

„Ano. Protože jsme se pohádali.“

„Nečetl jste o něm v poslední době v novinách?“

„Ne. Proč?“

„Je po smrti.“

Ruther chvíli nic neříkal. „To je mi líto,“ řekl nakonec.

„Opravdu?“

„Ano. Pohádali jsme se, to je fakt, ale už je to dávno a já byl podrážděnější, než bylo zdrávo. Kvůli tomu, co bylo mezi mnou a Liz. Rozhodně bych si nepřál jeho smrt.“ Ruther se odmlčel. „Jak zemřel?“

„Našla si ho kulka.“

„Myslíte náhodou?“

„Úmyslně.“

„Aha.“ Ruther se opět odmlčel. „To jako, že byl zavražděn?“

„Přesně tak.“

„Kdo to udělal?“

„Nevíme. Viděl jste Ketteringa od loňského roku?“

„Ne. Jaký bych k tomu měl důvod? Byl to cizí člověk. Seznámil jsem se s ním teprve na té chatě.“

„Takže asi nevíte, kde je teď?“

„Ne, ovšem že ne. Má snad něco společného s Kramerovou smrtí?“

„Je nám známo, že Kettering se vás v té hádce zastal a že se s Kramerem skoro poprali. Je to pravda?“

„Ano, je to pravda. Ale to už je dávno. Přece si nemyslíte, že by v sobě živil nenávist tak dlouho.“

„Nevím, co si mám myslet, pane Ruthere. Nevzpomenete si na jména těch dalších dvou mužů, kteří tam tenkrát s vámi byli?“

„Ne, bohužel. Jeden z nich měl takové hrozně divné jméno, ale nepamatuju se jaké.“

„Chápu. Kdy jste odjel z chaty vy?“

„Tuším v sobotu.“

„Vzpomínáte si na datum?“

„Osmého nebo devátého, myslím. Byl to první týden v září.“

„Kdy odjel Kramer?“

„Myslím, že ve stejný den.“

„A ostatní?“

„Všichni jsme odjeli najednou, mám dojem. Jeli jsme tam jenom na týden. Vybavuju si to všechno jenom matně, protože mě zajímala víc moje žena než lov. Za celou tu dobu jsem střelil jednu vránu.“

„Vyhrožoval Kettering Kramerovi smrtí?“

„Ne. Požádal ho, aby s ním šel ven. Nic víc.“

„Vypadal hodně rozhněvaně?“

„Ano.“

„Natolik rozhněvaně, že by ho dokázal zabít?„ „

„Nevím.“

„Mmm.“

„Proč si myslíte, že Kramera zabil Kettering?“

„Nemáme jistotu, že to udělal, pane Ruthere. Ale eventuální motiv měl a jako by se po něm slehla země. A je tu ještě něco.“

„Copak?“

„Kettering byl dobrý lovec, bylo nám řečeno. Kramer byl zastřelen loveckou puškou.“

„V tomhle městě musí být stovky lidí, kteří mají loveckou pušku,“ řekl Ruther. „Sám mám jednu.“

„Opravdu, pane Ruthere?“ zeptal se Hawes.

Ruther se usmál. „Anebo jsem to neměl říkat?“

„Jakou zbraň vlastníte, pane Ruthere?“

„Marlina. Ráže dvaadvacet. Na osm ran.“

Hawes pokývl hlavou. „Kramer byl zastřelen kulovnicí Savage ráže tři sta.“

„Chtěl byste se na ni podívat?“ zeptal se Ruther.

„To nebude nutné.“

„Jak víte, že nelžu? Mohl bych vlastnit dvě pušky, nemyslíte?“

„Myslím. Ale jestli jste Kramera zabil, tak jste zbraň pravděpodobně už rozebral a někde zakopal.“

„Asi ano,“ řekl Ruther zamyšleně. „Na to jsem nepomyslel.“

Hawes se zvedl. „Kdybyste si náhodou vzpomněl na jména těch druhých dvou mužů, zavolejte mi, ano? Tady je moje vizitka.“ Vytáhl z náprsní tašky navštívenku a položil ji Rutherovi na stůl.

Ruther se na ni chvíli zadíval a potom řekl: „Věděl jste, že jsme byli na chatě Kukabonga. Znal jste Ketteringovo jméno a znal jste moje jméno.“ Usmál se. „Vy jste byl v Kukabonze, viďte?“

„Ano.“

„A mluvil jste s majitelem, že?“

„Ano.“

„Takže jména těch druhých dvou už znáte, že?“

„Ano, pane Ruthere,“ řekl Hawes. „Znám už jejich jména.“

„Tak proč jste se ptal mě?“

Hawes pokrčil rameny. „Ze zvyku,“ řekl.

„Myslíte si, že mám s Kramerovou smrtí něco společného?“

„A máte?“

„Ne,“ řekl Ruther.

Hawes se usmál. „Takže se nemáte čeho obávat, pane Ruthere.“ Vykročil ke dveřím.

„Ještě okamžik, Hawesi,“ řekl Ruther. V jeho hlase zaznělo něco nového, neklamně panovačný tón. Ten tón Hawese překvapil. Prudce se otočil. Ruther vstal a obcházel stůl.

„Co si přejete, pane Ruthere?“

„Nemám rád, když si ze mě někdo dělá blázny,“ řekl Ruther. Jeho tmavé oči ještě víc potemněly. Ústa se stáhla do tenké linky.

„Někdo si z vás dělal blázny?“

„Věděl jste o těch ostatních. Snažil jste se mě načapat?“

„Načapat při čem?“

Vzduch v kanceláři se kdovíproč prosytil nervózním napětím. Hawes byl na okamžik zmaten, takřka zaražen. Rozhovor proběhl hezky hladce. A přesto bylo teď všechno jinak, a on pohlédl na Ruthera a spatřil v jeho obličeji určitou zaťatost. A když se mu podíval do očí, měl v té chvíli pocit, že mu Ruther skočí po krku.

„Načapat při tom, že řeknu něco, co nezapadá do vašich ubohých teorií,“ řekl Ruther.

„Nemám žádné teorie,“ řekl Hawes. Mimoděk sevřel ruce v pěsti. Čekal, že se na něho Ruther vrhne, a chtěl být připravený.

„Tak proč jste se mnou hrál tu habaďůru?“

„Žádnou jsem nehrál,“ řekl Hawes. „Pane Ruthere, měl byste vědět něco, co ví každý obchodník na světě.“

„Co je to?“ zeptal se Ruther.

„Jak přestat, když člověk vyhrává.“

Z Rutherova obličeje se vytratil veškerý výraz. Na okamžik se zdálo, že neví, jak reagovat. A potom se usmál.

„Promiňte,“ řekl. „Jenom… jenom jsem si myslel, že ze mě chcete udělat blbce.“

„Zapomeneme na to, ano?“ řekl Hawes.

„Prima,“ řekl Ruther a napřáhl ruku. „Oba na to zapomeneme.“

Hawes přijal nabízenou ruku. „Jistě,“ řekl. „Oba na to zapomeneme.“

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

John Murphy vypadal jako bengálský hulán.

Měl plešatou kebuli, bílý knír, růžovoučkou pleť a slušné panděro. Vypadal jako penzionovaný plukovník, který se právě vrátil z nějaké britské kolonie. Nebyl penzionovaným plukovníkem. Byl penzionovaným makléřem a trávil čas vystřihováním kupónů mezi čtyřmi stěnami jednoho starého domu v New Posquitu na periferii. New Posquit nebyla Sand’s Spit. Po pravdě řečeno nacházela se na úplně opačné straně než Sand’s Spit. Domy ve čtvrti New Posquit nebyly nové ani se k sobě nemačkaly jako sardinky.

Murphyho starý dům ležel na šestnácti akrech zvlněné, zalesněné půdy. Nebyl milionářem, ale raději by se odstěhoval do iglú než na nějaké sídliště v Sand’s Spitu. V New Posquitu byly golfové, tenisové a jachtařské kluby. John Murphy byl členem všech. Možná že byl jejich členem proto, že byl na penzi a neměl do čeho píchnout. Možná byl jejich členem proto, že byl velmi nervózní člověk, který v klidu neudržel ani sklenku džinu s tonikem, jak se mu třásly ruce.

Anebo byl nervózní proto, že ho vyslýchal policajt.

Steve Carella, který to odpoledne seděl naproti němu, si všiml, jak se starému pánovi třesou ruce, a v duchu se ptal, jestli by takový dědula na lovu dokázal trefit stodolu. Carella seděl s otevřeným notesem na klíně a snažil se dělat poznámky nenuceně, aby k nim poutal co nejmenší pozornost. Pro spoustu lidí představovalo psaní poznámek překážku k plynulému hovoru. Zažil už, jak mnoho lidí úplně ztuhlo při pohledu na pohybující se tužku. John Murphy byl velmi nervózní člověk, avšak Carella nevěděl, jestli je tak nervózní vždycky, anebo jestli mu ten třas způsobila přítomnost policajta.

„Bydlíte tu jen se svou rodinou, ano?“ zeptal se Carella.

„Ano,“ řekl Murphy. „Bydlím. Tady. Ano.“

„Jak dlouho jste v důchodu, pane Murphy?“

„Minulý měsíc to bylo jedenáct let,“ řekl Murphy. „Šel jsem v padesáti. Teď je mi jednašedesát.“

„Co děláte s volným časem?“

„Á, pořád něco.“

„Co třeba?“

„Hraju golf. Chodím na ryby, na lov.“ Murphy pokrčil rameny. „Vlastním závodní vůz. Loni jsem jel závody. Jsem výborný řidič.“

„Jaký vůz máte?“

„Porsche.“

„Vyhrál jste ten závod?“

„Jel jsem dva. V prvním jsem skončil čtvrtý, v druhém druhý.“

„Takže jste opravdu dobrý řidič.“

„Vždyť jsem vám to říkal, ne?“ řekl Murphy. „Mám vám dolít?“

„Ne, děkuju. Jste dobrý lovec?“

„Příšerný. Nemám dost pevnou ruku. Mám vředy. Proto jsem tak nervózní.“ Předpažil. „Vidíte?“ řekl.

„Mmm,“ řekl Carella. „Pane Murphy, můžete mi něco říct o lovecké výpravě, kterou jste podnikl vloni na podzim? Jak jste byl na chatě Kukabonga.“

„Jistě,“ řekl Murphy.

Pustil se do vyprávění. Carella mu kladl otázky a průběžně si dělal poznámky. Murphy vylíčil, jak došlo k té hádce kvůli škeblím, a následný konflikt mezi Kramerem a Ketteringem. Měl výtečnou paměť. Pamatoval si jména všech mužů, podrobně si vybavil, co měli na sobě, dokonce i imitoval hlasy některých z nich. V podstatě řekl totéž, co vyprávěl Jerry Fielding Hawesovi v Kukabonze. Když si později Carella srovnával poznámky s Hawesem, zjistil, že totéž vypověděl i Frank Ruther.

„Viděl jste Ketteringa od toho rána?“ zeptal se Carella.

„Ne.“

„Byl jste od té doby na lovu?“

„Ne.“

„Jaké pušky vlastníte, pane Murphy?“

„Mám tři pušky. Brokovnici, malorážku a kulovnici s tropickou ráží.“

„Jaký model je ta kulovnice?“

„Savage.“

„Ráže?“

„Tři sta.“

„Mohu ji vidět?“

„Proč?“

„Rád bych.“ řekl Carella. „A taky bych si ji rád odnesl s sebou.“

„Na co?“

„Abych ji předal našemu balistickému oddělení.“

„Proč?“

„Sy Kramer byl zastřelen kulovnicí Savage ráže tři sta.“

„Četl jsem o tom v novinách,„ řekl Murphy.

„Proto jste tady?“

„Ano.“

„Myslíte si, že Kramera jsem zastřelil já?“

„To jsem neřekl, pane Murphy.“

„Já bych netrefil na deset kroků grizlyho. Myslíte, že bych dokázal zastřelil Kramera z auta ve tmě a v dešti?“

„To jsem neřekl, pane Murphy. Ale rád bych u té zbraně nechal udělat balistiku, jestli dovolíte.“

„Nemůžete si jednoduše čichnout k hlavni a říct, jestli se z ní v poslední době střílelo?“

Carella se usmál. „Dělá nám radost, když to můžeme určit trochu přesněji, pane Murphy. Rádi bychom porovnávací zkoušku mezi kulkou vypálenou z vaší hlavně a kulkou, která zabila Kramera.“

„No dobře,“ řekl Murphy zdráhavě.

„Dám vám na ni stvrzenku,“ řekl Carella. „Vrátíme vám ji v dobrém stavu.“

„Dobrý stav je málo,“ řekl Murphy. „Předávám vám ji ve vynikajícím stavu.“

„Dostanete ji zpátky ve stejném stavu,“ řekl Carella s úsměvem.

„Dohře,“ řekl Murphy a zvedl se ze židle. „Je uvnitř, ve stojanu.“

Carella ho následoval do domu. Když Murphy vyjmul kulovnici ze stojanu, otočil se se zbraní v rukou ke Carellovi.

„Dobrá flinta,“ řekl.

„To ano,“ souhlasil Carella.

„Tímhle byste sundal i slona,“ řekl. Bezděčně otočil její hlaveň na Carellu.

„Ááá… Nebyl byste tak laskav a neotočil tu hlaveň jinam?“ řekl Carella.

„Proč?“

„Učili mě, že nikdy nemám na nikoho mířit zbraní, pokud ho nemám v úmyslu zabít.“

V místnosti se na chvíli rozhostilo ticho. Murphy nespouštěl oči z Carelly. Prst měl v lučíku spouště. Ruka se mu třásla.

„Pane Murphy,“ řekl Carella. „Buďte tak laskav.“

„Nemyslíte si snad, že bych vás zastřelil, pane Carello, nebo ano?“ zeptal se Murphy. V jeho tváři nebyla stopa úsměvu.

„Ne, ale…“

„Totiž, i kdyby to byla puška, která zabila Sye Kramera. I kdyby, myslíte, že bych byl takový blázen a zastřelil vás ve vlastním domě?“

„Pokud mě nemíníte zastřelit,“ řekl Carella s ledovým klidem, „tak tu pušku otočte jinam.“

„Pane Carello,“ řekl Murphy, nyní už s úsměvem, „mám dojem, že jsem vás znervóznil.“ Odmlčel se. „Není nabitá.“ Podal ji Carellovi. „A není to ta puška, která zabila Kramera.“

„Obě dvě skutečnosti mě těší,“ řekl Carella. „Smím požádat o několik nábojů na balistickou zkoušku?“

„Samozřejmě,“ řekl Murphy. Otevřel zásuvku ve spodní části stojanu na pušky. „Mám tady pár plných zásobníků. Budou stačit?“

„Naprosto,“ řekl Carella.

Murphy zalovil v zásuvce. „Vedle mám kulečník,“ řekl. „Hrajete?“

„Ano.“

„Nechcete si zahrát?“

„Ne.“

„To jsem rád,“ řekl Murphy. Zabouchl zásuvku a podal Carellovi cívkový zásobník do kulovnice. „Jsem totiž mizerný hráč.“ Odmlčel se. „Víte,“ vysvětloval, „třesou se mi ruce.“

A Steve Carella si vybavil Murphyho rozklepaný prst v lučíku spouště.

Cotton Hawes si uvědomil, že je sledován, teprve až tu noc odcházel z domu Joaquima Millera. Když mu to konečně došlo, něco s tím udělal – avšak do té doby, než se tak stalo, byl v blažené nevědomosti.

Zašel za Millerem domů poté, co odešel z kanceláře Franka Ruthera. Millerova manželka sdělila Hawesovi, že Joaquim pracuje jako elektrotechnik u firmy Byrd Industries, a.s. Hawes zavolal Millerovi do práce. Jelikož Miller byl zaměstnancem velké firmy a jelikož policejní vyšetřování může začasté vrhnout podezření z viny na nejnevinnějšího člověka, Hawes Millera taktně požádal, jestli by za ním mohl večer přijít domů. Miller ochotně souhlasil.

Miller bydlel v Majestě, čtvrti na okraji města.

Hawes vyjel ze sedmaosmdesátky v 6.30 večer. U činžáku zastavil v 8.03. V té chvíli ještě nevěděl, že je od vchodu do budovy policejní stanice celou cestu do Majesty sledován. Činžovní dům, ve kterém Millerovi bydleli, stál v ulici stíněné stromy. Naproti domu byl malý park. Byla to jedna z nejlepších ulic Majesty. Hawes se domníval, že Millerovi si tuto část čtvrti vybrali proto, že se nachází nedaleko továrny firmy Byrd. A jelikož si vybrali nejlepší, předpokládal dále, že Miller slušně vydělává.

„Byt padesát čtyři,“ řekl mu Miller do telefonu. Hawes přešel jednoduchou chodbou k samoobslužnému výtahu. Vyjel jím do čtvrtého patra a potom vyhledal byt Millerových. Otevřela mu paní Millerová. Byla to atraktivní brunetka s velkýma modrýma očima, jenomže Hawes se do žen, které už byly vdané, ze zásady nikdy nezamilovával.

„Detektiv Hawes?“ vybafla na něho.

„Ano.“ Hawes jí ukázal služební průkaz.

„Stalo se něco?“

„Ne. Jen se snažíme najít jednoho muže, s kterým se kdysi setkal váš manžel. Napadlo nás, že by nám mohl pomoct.“

„S Joaquimem to nemá co dělat?“

„Ne, madam,“ řekl Hawes.

„Nepůjdete dál?“ zeptala se a on měl vtíravý pocit, že kdyby to mělo co dělat s Joaquimem, přibouchla by mu před nosem dveře a pak by je prohnala salvou ze samopalu. Protektorsky založená paní Millerová zavedla Hawese do obývacího pokoje. Joaquim Miller se otočil od televizoru.

„To je detektiv Hawes,“ řekla jeho žena.

Miller vstal a podal mu ruku. Byl to hubený muž v Kristových letech, s úzkým obličejem a hnědými vlasy ostříhanými na ježka. V pohledu se zračila vlídnost a inteligence. Stisk ruky byl pevný.

„Těší mě, pane Hawesi,“ řekl. „Už jste ho našli?“

„Ne, ještě ne,“ odpověděl Hawes.

„Hledají nějakého Phila Ketteringa,“ vysvětloval Miller své ženě. „Pan Hawes mi o tom řekl dneska odpoledne v telefonu.“

Paní Millerová přikývla. Její pohled neopouštěl Hawesovu tvář.

„Posaďte se, pane Hawesi,“ řekl Miller. „Dáte si něco k pití?“

„Ne, děkuji.“

„Co trochu piva? Sklenici piva smíte, ne?“

„Raději ne, děkuju.“

„Tak dobře,“ řekl Miller. „Co byste chtěl, abych vám řekl?“

„Všechno, co si pamatujete o Philu Ketteringovi a Sy Kramerovi,“ řekl Hawes.

Miller se rozhovořil. Hawes si dělal poznámky a hlavou se mu mihlo: „V policejní práci musí být halt všecko trojmo.“ Miller vyprávěl stejnou historii, jakou vyprávěl Fielding, stejnou historii, jakou dříve toho dne vyprávěl Murphy Carellovi. Po pravdě řečeno začínalo to být trochu nudné. Hawes toužil po nějaké výrazné odchylce od faktů, po něčem, čeho by se mohl chytit. Kdepak, žádná odchylka se nekonala. Miller odvyprávěl celý příběh pěkně od á do zet.

„Viděl jste Ketteringa od té doby?“ zeptal se Hawes.

„Od té doby, co odešel z chaty?“ zeptal se Miller.

„Ano.“

„Ne, neviděl.“

„Vlastníte pušku, pane Millere?“

„Ne.“

„Cože?“

„Ne, pane.“

„To jste nechodil střílet na tom –“

„Půjčil jsem si pušku, pane Hawesi. Já toho moc nenalovím, víte. Peg byla navštívit svou matku v Kalifornii. Nevycházíme spolu dobře, myslím s tchyní. Byla proti tomu, aby se za mě Peg vdala, ale vzali jsme se i tak.“

„Myslela si, že z Joaquima nic pořádného nebude. Ale dotáhl to daleko.“

„Prosím tě, Peg,“ řekl Miller.

„Vždyť je to pravda. Nosí domů pěkné peníze, pane Hawesi. Dokázali jsme z jeho platu a z pozemků slušně našetřit.“

„Peg, nemůžeš –?“

„Jakých pozemků?“ zeptal se Hawes. „Jak to myslíte?“

Miller vzdychl. „Spekuluju,“ vysvětloval. „Kupuju a prodávám pozemky. Díky tomu, že všude roste nová zástavba jako houby po dešti, to dost vynáší.“

„Jak to děláte?“

„Jde o čistou spekulaci. Uvažuju, které pozemky mohou v budoucnu zaujmout stavební podnikatele. Poměrně lacino je koupím a pak, když se rozhodnou na nich stavět, je s velkým ziskem prodám. Ale moc dlouho už to nepotrvá. Všechno, na čem se dá stavět a co je v rozumném dosahu města, je už skoro zastavěné.“

„Kolik vám takovéhle spekulace vynesly?“ zajímal se Hawes.

„To je naše věc,“ řekl Miller.

„Promiňte,“ řekl Hawes. „Nechtěl jsem být osobní, ale rád bych to věděl.“

„Vydělali jsme asi třicet tisíc,“ řekla Millerova manželka.

„Peg –“

„No a proč bysme to neřekli?“

„Peg, buď –“

„Dáváme je stranou,“ řekla paní Millerová. „Chceme si postavit velký dům ně –“

„Buď zticha, Peg!“ vyštěkl Miller.

Paní Millerová upadla do otráveného mlčení. Hawes si odkašlal. „Čím se zabýváte ve vašem podniku, pane Millere?“

„Pracuju jako elektrotechnik.“

„Já vím. Ale na čem konkrétně pracujete?“

Miller se usmál, jako by jeho mužstvo vstřelilo branku. „Na to bych vám nemohl odpovědět, i kdybych chtěl.“

„Proč ne?“

„Služební tajemství,“ řekl Miller.

„Chápu. Jenom odbočím – pušku nevlastníte, nemýlím-li se?“

„Máte naprostou pravdu.“

„Jakou pušku jste si půjčil, když jste odjížděl?“

„Dvaadvacítku.“

„Nevzpomněl byste si, jakou pušku používal Kettering?“

„Nevyznám se ve zbraních,“ řekl Miller. „Byla to velkorážná kulovnice – s takovým úderným jménem. Se jménem, které naznačovalo, že jde o pušku na divočáky.“

„Savage?“ zeptal se Hawes.

„Ano,“ řekl Miller. „Kettering používal kulovnici Savage.“

Když se Hawes ocitl opět na ulici, zvedl oči k činžovnímu domu. Uviděl, že Miller stojí u okna a pozoruje ho. Rychle od okna couvl, jakmile si uvědomil, že ho Hawes zahlédl. Hawes vzdychl a vykročil k svému vozu. A právě tehdy si všiml toho muže. Muž se rychle skryl za strom, ale ne dost rychle. Hawes ho postřehl. Zvolnil krok, otevřel dveře, nastoupil, nastartoval a čekal. Muž zůstával za stromem. Hawes se rozjel. Koutkem oka zahlédl, jak muž běží k nějakému automobilu a nasedá do něj. Byl to chevrolet, avšak Hawes nedokázal ve tmě přečíst tabulku s poznávací značkou. Uslyšel, jak auto za ním startuje.

Jel pomalu. Jeho pronásledovatel nevěděl, že Hawes ví, že je sledován. Hawes nechtěl, aby ho pronásledovatel ztratil, a zároveň nechtěl ani on ztratit jeho. Samozřejmě bylo nutné počítat i s možností, že ho ten člověk vůbec nepronásleduje. Hawes si tuto možnost za okamžik ověří.

Čekal, až se mu ve zpětném zrcátku objeví čelní světla vozu toho muže. Do té chvíle jel krokem, jako by si nebyl jistý, kde má odbočit. A pak náhle šlápl na plyn, odbočil doleva a díval se, jak auto za ním zatáčí stejným směrem. Zabočil vpravo. Chevrolet zabočil vpravo. Jel rovně přes dvě křižovatky a potom vlevo. Chevrolet byl stále za ním. Odbočil několikrát za sebou doleva a doprava, aby vyloučil sebemenší pravděpodobnost, že jde o náhodu. Muž v chevroletu určitě Hawese sledoval a Hawesovi vrtalo hlavou proč. Také mu vrtalo hlavou kdo. Ve zpětném zrcátku tabulku s poznávací značkou neviděl. Zajímalo ho, kdo v tom autě sakra sedí.

Zničehonic sešlápl plyn k podlaze, nechal za sebou chevrolet na vzdálenost jednoho bloku a zastavil u chodníku. Vystoupil z auta a zmizel v nejbližší aleji. Chevrolet prudce zabrzdil a zaparkoval u chodníku nedaleko Hawesova vozu. Muž vystoupil, rozhlédl se po ulici a potom se vydal směrem k aleji.

Světlo pouličních lamp bylo stíněno bujným letním listovím, takže chodníky tonuly takřka v naprosté tmě. Hawes slyšel kroky blížícího se muže, ale neviděl mu do tváře. Muž bezpochyby předpokládal, že Hawes zmizel v některém činžáku. Zastavil se u každého vchodu a nahlédl dovnitř, a přitom se stále víc a víc blížil k aleji.

Kročeje se ozývaly ozvěnou v prázdném poháru noci.

Hawes čekal.

Byly teď blíž, velice blízko, skoro, skoro…

Hawes natáhl ruku a prudce otočil muže k sobě.

Muž zareagoval reflexívním pohybem, který Hawese zcela zaskočil. Hawes nebyl žádný trpaslík a byl rozhodně větší než muž, který ho uhodil. Jenomže natáhl ruku, popadl muže za rameno, a ten se prudce otočil, dílem tažený Hawesem, dílem svou vlastní silou, takže síla jeho úderu byla dvojnásobná.

Otočil se, pěstí zamířil Hawesovi na žaludek a trefil ho pod pás. Bolest byla nesnesitelná. Hawes okamžitě mužovo rameno pustil a sesul se na betonový chodník. Muž vyběhl z aleje. Hawes stále neviděl jeho obličej. Ležel na zemi, třísly mu pronikala řezavá bolest a jediné, co mu procházelo hlavou, byl jeden starý hloupý vtip. Nechtěl na ten vtip myslet. Chtěl vstát ze země a pronásledovat útočníka, jenomže bolest ho nepřestávala zalévat mučivými vlnami a myslí mu neustále obíhal ten vtip, vtip o muži, který zaslechl, jak se dvě ženy baví o porodu. „Taková bolest,“ povídala jedna. „Nikdo nezažil v životě takovou bolest jako já, když jsem rodila.“

„Bolest? Mně povídejte o bolesti,“ řekla druhá. „Když se narodil můj Lewis, myslela jsem, že to nepřežiju. Takovou bolest nezažil nikdo na světě.“

A ten muž nakráčel k nim a řekl: „Promiňte, dámy, ale kopl už některou z vás někdo do koulí?“

V té chvíli se zdálo, že na tom vtipu není nic směšného. Hawes ležel na betonu a uvědomoval si pouze bolest, na vtipu nebylo nic k smíchu. Dovlekl se na začátek aleje v naději, že zachytí číslo auta, až pojede kolem.

Ulice byla tmavá a automobil nedodržoval povolenou rychlost.

Hawes poznávací značku přečíst nedokázal.

Za malou chvíli bolest polevila.

Steve Carella nijak zvlášť Johna Murphyho nepodezříval. Nevěděl, koho má v této fázi vyšetřování skutečně podezřívat, ale určitě věděl, že člověk, který vypálil z kulovnice Savage na Kramera, je výtečný střelec. Byl vypálen jenom jeden náboj, a ten náboj utrhl Kramerovi půlku hlavy. Ten, kdo zabil Kramera, seděl ani ne chvíli předtím za volantem automobilu – alespoň to tak vypadalo. Zajel s autem k chodníku, uchopil pušku, zamířil a vystřelil. Jeho muška byla neomylná. Stačil jediný výstřel.

Carella pochyboval o neomylné mušce Johna Murphyho. Ruce starého pána se třásly dokonce i tehdy, když seděl a v klidu popíjel. Jestli se třásly v normální situaci, o kolik víc by se třásly před spácháním vraždy? Ne, Johna Murphyho opravdu nepodezříval.

Proto ho vůbec nepřekvapila zpráva z balistického oddělení o zkušebním náboji vystřeleném z Murphyho kulovnice značky Savage ráže tři sta.

V balistické zprávě se prostě konstatovalo, že ze zbraně, která je majetkem Johna Murphyho, nemohla být v žádném případě vystřelena kulka, která zabila Kramera.

Steve Carella nebyl vůbec překvapen – ale i přesto byl zklamán.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Alice Lossingová bydlela v Isole.

Cotton Hawes byl předešlé noci nekompromisně udeřen, avšak i přesto šel večer dvanáctého července navštívit slečnu Lossingovou. Činžovní dům se nacházel v části zvané Bluffs s výhledem na řeku Dix. Reka Dix tvořila hranici Isoly na jihu a Hawese napadlo, že z domu, kde bydlí Alice Lossingová, je za jasného dne vidět vězení na Walkerově ostrově.

Zastavil se u bytu číslo 8 B a zazvonil.

„Kdo je?“ ozval se z hlubin bytu dívčí hlas.

Hawes zaváhal. Vybavil si své zaškolení na 87. revíru. Zaklepal na dveře muže podezřelého z vraždy a řekl: „Policie! Otevřete!“ Muž, který byl uvnitř, otevřel s pistolí v ruce a policajt jménem Steve Carella přišel toho dne málem o život. Ještě i teď se Hawes trochu červenal při vzpomínce na svou nejapnost. Avšak Alice Lossingová nebyla podezřelá z vraždy.

„Policie,“ řekl.

„Kdo?“

„Policie,“ opakoval.

„Okamžik,“ řekl hlas. Slyšel kroky blížící se ke dveřím. Víčko špehýrky se odklopilo. V kroužku se objevilo oko.

„Kdo jste říkal, že jste?“

„Policie,“ řekl Hawes. „Detektiv Hawes.“

„Máte nějaký průkaz?“

„Ano.“

„Můžu ho vidět?“

Hawes zvedl služební průkaz v plastikovém pouzdru. „Odznak nemáte?“

Hawes zvedl odznak.

Dívka si znovu prohlédla průkaz. „Moc podobný si tu nejste,“ řekla.

„Jsem to já. Jestli chcete další důkaz, zavolejte Frederick 7-8024. Chtějte detektiva Carellu a zeptejte se ho, jestli vás z policejní stanice neodešel navštívit detektiv Cotton Hawes.“

„Zní to přesvědčivě,“ řekla Alice. „Moment.“

Hawes poslouchal, zatímco dívka odemykala dveře. Množství vyskakujících závor vyvolávalo dojem, jako by ho pouštěli do sejfů ve Fort Knox. Vrtalo mu hlavou, proč je ta holka tak hrozně opatrná, a potom se dveře otevřely a on poznal proč.

Alice Lossingová byla pravděpodobně nejkrásnější dívka, jakou viděl za celý poslední týden. Kdyby byl v její kůži a bydlel v činžáku, určitě by si nechal pobít dveře ocelovými pláty na ochranu před vlky.

„Pojďte dál,“ řekla. „Doufám, že jste pravej.“

„Proč?“

„Mám pistoli a umím z ní střílet.“

„Máte pušku?“ vložila mu síla zvyku do úst otázku.

„Ne, díky. Pistole slouží k danému účelu naprosto výborně.“

„Nejlepší zbraní pro ženu je kladivo,“ řekl Hawes.

„Co?“

„Kladivo.“

„Tak pojďte dál, pojďte. Jestli si chcete povídat o zbraních, tak nestůjte ve dveřích.“ Vstoupili spolu do bytu. Alice Lossingová měla hnědé vlasy a hnědé oči. Byla vysoká – nejméně sto šedesát osm – a měla skvostnou chůzi královny. Pod kalhotami zužujícími se ke kotníkům a svetrem se rýsovaly ladné křivky jejího těla.

Vešli do obývacího pokoje a ona se zeptala: „Proč kladivo?“

„Z několika důvodů. Za prvé, nervozita ženy. Tváří v tvář vetřelci by nemusela mířit přesně. Vyprázdní zásobník a v ruce jí zůstane nenabitá zbraň, která je na klacek dost nemotorná.“

„Mířím přesně,“ řekla Alice.

„Za druhé, vetřelec, když uvidí zbraň, může vytáhnout svou vlastní zbraň, pokud ji má. Je pravděpodobné, že bude mířit líp než dotyčná žena.“

„Mířím přesně,“ opakovala Alice.

„Za třetí, má-li nezvaný host v úmyslu znásilnění, musí se dostat blízko k tělu. Kladivo je dobrá zbraň pro boj zblízka. Má-li v úmyslu jenom loupež, nejlepší je nechat ho, ať si vezme, co chce, a potom zavolat policii. Pistole by mohla zavinit šlamastyku tam, kde by k ní jinak nedošlo. S kladivem se z nikoho nestane hrdina. Kladivo je čistě obranná zbraň.“

„To je váš případ?“

„Ano,“ řekl Hawes.

„Stojí za pendrek,“ řekla Alice. „V nočním stolku mám pistoli, je nabitá, a já budu střílet po každém, kdo vstoupí do tohohle bytu bez pozvání. Nebudu se dvakrát rozmejšlet a nejspíš odtud živý neodejde.“

„Opatrnost matka moudrosti,“ řekl Hawes. „Zvlášť když je někdo tak hezký. Jsem rád, že jste mě pozvala.“

„Proč jste přišel?“ zeptala se Alice. „Úmyslně váš kompliment ignoruju.“

„Proč?“

„Jste příliš přitažlivý. Mohla bych ztratit hlavu a nešťastnou náhodou si ustřelit palec u nohy.“ Usmála se.

„To je přesně můj případ,“ řekl Hawes a oplatil jí úsměv.

„Proč jste vlastně přišel?“

„Kvůli Philu Ketteringovi,“ řekl Hawes.

„Proč kvůli němu? Kde je? Víte to?“

„Nevíme. Zdá se, že zmizel.“

„Jako bych to nevěděla,“ řekla Alice.

„Kdy jste ho viděla naposled?“

„Loni v srpnu.“

„Od té doby se vám neozval?“

„Ne,“ řekla Alice. „Bylo by mi to fuk, ale má něco mýho.“

„Co?“

„Prstýnek.“

„Jak k němu přišel?“

„Dala jsem mu ho. Jednou v noci jsme se spolu opili a domluvili jsme se, že si vyměníme prstýnky. Dal mi tenhle šmejd“ – natáhla pravou ruku – „a já mu dala briliantový prstýnek, který stál majlant. Nosil ho na malíčku.“

„Smím se na něj ještě podívat?“ zeptal se Hawes.

Alice natáhla ruku. Byl to jednoduchý pečetní prsten s ozdobnými zlatými iniciálami P.K. a malou diamantovou štěpinkou u K.

„Nechala jsem si ho ocenit,“ řekla Alice. „Padesát babek, řekl mi klenotník. Můj prstýnek měl cenu pět set. Jestli ho najdete, řekněte mu, ať mi kouká ten pitomej prsten vrátit.“

„Jak dobře jste znala Ketteringa?“

„Moc ne.“

„Dost dobře, abyste mu dala prstýnek?“

„Říkala jsem vám přece, že jsme byli opilí.“

„Jak dlouho jste ho znala?“

„Asi čtyři měsíce. Dělám sekretářku v Milady. Znáte ten časopis?“

„Ne,“ řekl Hawes.

„Všechny ženy v Americe se s tím přitroublým plátkem probouzejí a chodějí s ním spát,“ řekla.

„Lituju.“

„To byste měl. Myslela jsem si, že poldové jsou v obraze. Každopádně tam dělám sekretářku. Jednou k nám přišel Phil s nějakýma fotkama. S fotoseriálem o tom, jak ukládat lahvičky s lakem na nehty na jednom místě. Měl takovou jako dlouhou laťku s vyvrtanýma otvorama –“

„Tenkrát jste se seznámili?“

„Ano. Pozval mě na večeři. Souhlasila jsem. Chodila jsem s ním potom asi tak jednou týdně.“

„Až do té doby, než odjel na tu loveckou výpravu?“

„On na nějakou jel? Nic mi neřekl.“

„Mluvil s vámi někdy o lovu?“

„Občas. Byl dost dobrý, podle toho, co říkal.“

„Jak dobrý?“

„Vyhrál spoustu medailí za střelbu. Údajně to byl vynikající střelec. Každopádně to tvrdil.“

„Viděla jste někdy nějakou tu medaili?“

„Jednu. Nosil ji v náprsní tašce. Byla opravdu za střelbu. Asi dobrý lovec byl.“

„Zavolal vám, když se vrátil z toho lovu?“

„Od konce srpna jsem ho neviděla, ani o něm neslyšela. Několikrát jsem ho písemně žádala, aby mi vrátil prsten. Dodnes na žádný z těch dopisů neodpověděl. Volala jsem mu do práce, a dokonce jsem tam i osobně zašla. Kancelář byla zamčená. Kdybych si pamatovala, kde bydlí, rozjela bych se tam, to mi věřte.“

„Pusťte to z hlavy,“ řekl Hawes. „Byli jsme tam.“

„Takže je vážně pryč?“

„Vážně je pryč,“ řekl Hawes.

„Kde?“

„Nevíme.“

„Já bych to teda hrozně ráda věděla. Ten prsten stál pět set dolarů.“

„Je hezký, slečno Lossingová?“

„Phil? Filmová hvězda to zrovna není. Ale vypadá velice mužně.“

„Je vzteklý?“

„Ani moc ne.“

„Patří k lidem, u kterých je možné, že v sobě živí nenávist?“

„Myslím, že ne. Tak dobře ho ale neznám. Chodili jsme spolu jen asi čtyři měsíce, jednou tejdně. Jediný důvod, proč jsme si vyměnili prstýnky, byl ten, že jsme byli opilí.“

„Chodila jste často k němu domů?“

„Byla jsem tam jednou. Je to fakticky díra na periferii. Utíkala jsem do přírody.“

„Chodil někdy sem?„ „

„Jistě. „Často?“

„Když jezdil pro mě. Jednou tejdně. A když mě vozil zpátky.“

Alice Lossingová se na Hawese na okamžik pátravě zadívala. „Co vlastně chcete vědět?“

„Jenom to, na co jsem se ptal.“

„Snažíte se zjistit, jestli jsme s Philem –“

„Ne.“

„Nespali.“

„Fajn, ale neptal jsem se na to.“

„Připadalo mi, že se chcete.“

„Zeptat?“

„Ano.“

„Na Phila? Nebo za sebe?“

„Tak nebo tak,“ řekla Alice.

„Já se nikdy neptám,“ řekl Hawes.

„Ne?“

„Ne. Až odsud půjdu, musím podat hlášení na oddělení. Můžu to udělat telefonem. Tančíte?“

„Tančím.“

„Tak si můžeme jít zatančit.“

„Vyzýváte mě k tanci?“

Hawes se usmál. Alice Lossingová úsměv neopětovala.

„Jsem dáma,“ řekla. „Mám ráda, když mě muži o tanec žádají.“

„Souhlasím. Šla byste si se mnou zatancovat?“

„Jste přitažlivý,“ řekla. „Moc ráda.“

„Pořád nemůžu přijít na to, co dělá tak krásná dívka v pátek večer sama doma,“ řekl Hawes.

„Čekala jsem na vás,“ odpověděla Alice.

„Jasně.“

„Jestli chcete slyšet pravdu, tak jsem dostala kvinde.“

„Prima.“

„Můžete k vám zavolat ode mě, jestli chcete. Jdu se převléknout.“

„Fajn.“

„Budete mít volno, až si zavoláte?“

„Technicky vzato nemám volno nikdy. Ale ve skutečnosti ano, budu.“

„Tak si namíchejte nějaké pití, až domluvíte.“

„Dobře.“

Hawes si vyřídil svůj telefon a namíchal si pití. Z bytu odešli v půl desáté. Alice se domnívala, že Hawes je velmi přitažlivý. Opakovala mu to celou noc. I on se domníval, že ona je přitažlivá. Upřímně řečeno při tanci se do ní zamiloval.

Potom si zašli na kávu a potom odvezl Alici zpátky k ní domů. Bylo stále ještě brzo, a tak si sedli a chvíli poslouchali desky. Její rty byly velmi rudé a velmi svůdné, a tak ji políbil. V pokoji bylo příliš velké světlo, a tak zhasli.

A tak…

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Arthur Brown měl plné zuby panen z ostrova Bali ve všech barvách. Měl po krk čtyř dřevěných stěn přístřešku falešné telefonní společnosti. Měl po krk sluchátek, která měl na uších při nahrávání hovorů. Měl po krk hloupých konverzačních žvástů, putujících sem a tam mezi Lucy Menckenovou a jejími známými po celém světě.

Arthur Brown byl velmi netrpělivý člověk. Měl tu smůlu. že se narodil se jménem, které zdůrazňovalo barvu jeho pleti. U „snědého“ Arthura Browna si rasisté opravdu přišli na své. Protože byl nezaujatý a protože se domníval, že by nemuselo být špatné poskytnout nepřátelům výhodu znevýhodněním sama sebe, nejednou uvažoval o tom, že si změní jméno na Goldsteina, a tím šmrncne barvu pleti náboženstvím a nabídne rasistům možnost opravdu se dožrat. Jeho netrpělivost se zrodila z čekání. Arthur Brown se dokázal podívat na člověka a okamžitě věděl, jestli mu bude jeho barva pleti vadit. A jelikož to věděl, očekával potom nevyhnutelnou pohanu, a jelikož ji očekával, netrpělivě na ni potom čekal. Byl člověk sedící na sudu prachu, jehož rozbušku zapálila nahodilá pigmentace jeho kůže.

Odposlech telefonu Lucy Menckenové sice neměl žádnou z charakteristických vlastností sudu prachu, ale přesto naplňoval Browna dráždivou netrpělivostí. Dokázal by již každému, kdo by projevil zájem, říci přesně, co budou mít u Menckenů po celý příští týden k večeři, které z Menckenových dětí v posledních několika dnech zasmrkalo a kýchlo, prozradit společenské plány celé famílie, a dokonce i velikost – připouštěl, že fantastickou velikost podprsenky Lucy Menckenové.

Arthur Brown se nudil.

Arthur Brown ztrácel trpělivost.

Myslel na své bratry galejníky na sedmaosmdesátce. Ti, co mají kliku, nejspíš vyšetřují znásilnění, pobodání, přepadení, vloupání, loupeže a vraždy a všelijakou jinou zajímavou osvěžující trestnou činnost. Takhle musel sedět v přístřešku a naslouchat majitelce dámských oděvů v Peabody – už ji znal dobře; jmenovala se Antoinette a její krám měl ohavné jméno U kulatého nároží –, jak vykládá Lucy Menckenové o nejnovějším střihu plavek, které právě došly, a jestli by si je nechtěla přijet prubnout.

Brown si vroucně přál, aby si nějaké jela vyzkoušet. Přál si, aby s sebou vzala svého syna a svou dceru a dovolila i jim, aby si nějaké plavky vyzkoušeli. Doufal, že nové plavky potřebuje i Charles Mencken. Doufal, že celá famílie odjede do Kulatého nároží a vychutná si orgie zkoušení fantastických plavek. Pak bude telefon celé odpoledne volný. Pak nebude muset poslouchat ženské drby o nějaké Patricii Harperové, která se při tanci příliš důvěrně lepí na peabodyské ženáče; pak nebude muset poslouchat plánování příští schůze klubu zahrádkářů (klub se jmenoval Kořenáči z Peabody); pak nebude muset poslouchat telefonní románek osmileté Grety s desetiletým pihovatým chlapcem jménem Freckles.

Zkrátka a dobře nemusel by narušovat soukromí lidí, kteří působí dojmem normální, slušné a spořádaně žijící rodiny.

Samozřejmě věděl, že sama telefonní společnost disponuje odposlouchávacími stanicemi. Účelem těchto stanic byla nepřetržitá kontrola účinnosti tohoto takřka výhradně automatického zařízení. Nebyl zde záměr udržovat odposlech telefonů v nejužším smyslu těchto slov. Jenomže u toho byly reproduktory a technici poslouchali hlasy z reproduktorů, a jestli si někdo myslel, že telefonní hovor je věc soukromá, tragicky se mýlil. Zvuk reproduktoru byl obvykle stažen na tiché mumlání. Občas, a zcela libovolně, byl zesílen tak, že se dalo rozumět slovům. Telefonní hovor byl přibližně stejně důvěrný jako veřejná dražba, a tato skutečnost měla zmírnit pocit viny, který se Browna zmocňoval. Čekal také na hovor, který by je mohl uvést na stopu zločince. Avšak žádný z těchto faktorů neubral na nevábnosti jeho práce, ani na netrpělivosti, s jakou se do ní pouštěl.

Když potom ten hovor přišel, byl připravený na něco, o čem byl přesvědčen, že bude jenom další várka společenského tlachání. Kontrolka na záznamovém zařízení se rozsvítila, jakmile telefonní sluchátko u Menckenů opustilo vidlici. Brown si nasadil sluchátka. Před ním se nepřetržitě otáčely pásky. Štěnička v šasi telefonu Menckenových zachytila každé slovo.

„– okamžik, podívám se, jestli je doma.“

To byla Menckenovic služebná. Brown znal její hlas zpaměti. Nastala dlouhá pauza. A potom.

„Haló?“

„Paní Menckenová?“

Brown uslyšel cosi, co mohlo být krátkým zalapáním po dechu paní Menckenové.

„Ano?“

„Měla jste dost času rozmyslet si, co jsem vám řek při posledním rozhovoru, že?“

„Kdo volá?“ zeptala se Lucy

„Na tom nezáleží, kdo volá. Řek jsem vám, že přítel Sy Kramera. Vím všechno o dohodě, kterou měl s váma, a už jsem vám řek, že teď, když je mrtvej, dojde k malejm změnám. Je to jasný?“

„Ano, ale…“

„Nechtěla byste přece, abych ten materiál předal novinám?“

„Jaký materiál?“

„Nehrajte to na mě, paní Menckenová. Dobře víte, o jakým materiálu mluvím, tak se mě nesnažte oblafnout.“

„Dobře,“ řekla.

„Chci se s váma setkat dneska večer.“

„Proč? Stačí, když mi řeknete své jméno, a pošlu vám šek.“

„Chcete říct, že pošlete policajty, aby mě sebrali.“

„Ne, to bych neudělala.“

„Taky bych vám to neradil. Materiál je u jednoho mýho přítele. Jestli se pokusíte zavolat policii, jestli kolem vás jen zavětřím nějakýho poldu, až se dneska večer sejdem, odejde to poštou do novin.“

„Rozumím. Ale proč se musíme scházet?“

„Abysme se řádně domluvili.“

„Říkal jste, že to bude přibližně stejné jako s Kramerem.“

„Chci to s váma probrat. Chci jen vědět, co od vás můžu čekat. Nechci udělat žádnou chybu.“

„Dobře,“ řekla Lucy unaveně. „Kde se sejdeme?“

„Můžete přijet do města?“

„Ano.“

„Znáte to v Isole?“

„Ano.“

Brown vzal do ruky tužku a posunul si notes do psací polohy. „Sejdem se v jednom podniku na Fieldover Street. Víte, kde to je?“

„V Quarteru?“

„Ano. Jmenuje se to tam U Gumpyho. Je to přímo na Fieldoveru, kousek od, Marstenova náměstí. Tam se sejdem.“

„V kolik?“

„V osum?“

„Ano,“ řekla Lucy. „Podle čeho vás poznám?“

„Budu mít na sobě hnědej oblek.“ Muž se odmlčel. „Budu si číst Timesy. Nezapomeňte, žádná policie. Když tam budou policajti, materiál posype do novin dřív, než řeknete á.“

„Budu tam,“ slíbila Lucy.

„Přineste svou šekovou knížku,“ řekl muž a zavěsil.

Lucy Menckenová poté zavolala do práce manželovi. Oznámila Charlesu Menckenovi, že do města přijela jedna její bývalá spolužačka, nějaká Sylvie Cooková, a že se chce s Lucy večer sejít. Nevadí mu to?

Charles Mencken byl důvěřivý manžel, který měl věrnou ženu. Řekl Lucy, že mu to vůbec nevadí. Vlastně, vezme děti na večeři do společenského klubu. Řekla mu, že ho miluje, a položila sluchátko.

Podnik U Gumpyho se zrovna tak mohl jmenovat Ve starém pajzlu, protože přesně tak to tam vypadalo. Ten, kdo zavolal Lucy Menckenové, prokázal značnou lhostejnost ke skutečnosti, že je to dáma. Osoba, která jí zavolala, dokonce prokázala lhostejnost ke skutečnosti, že je to žena.

Špeluně U Gumpyho se nacházela na Fieldover Street, nedaleko Marstenova náměstí. Podnik sloužil štamgastům ve čtvrti Quarter. Štamgastům U Gumpyho příliš nezáleželo na zařízení, ani na osvětlení, ani na skutečnosti, že zdi působily dojmem, jako by se každým okamžikem měly sesout. Scházeli se odevšad a byli více méně pod ochranou zákona, který občas udělal halasné bububu, avšak ve skutečnosti přehlížel pochybný status lidí, kteří tvořili tamější klientelu. Bylo k popukání pokřikovat na dva spolu tančící muže. Bylo nesmírně komické vidět ženu, která má na sobě pánský oblek a dvoří se jiné ženě. Čumilové, podobně jako stálá klientela, byli příliš zaujati tím, co se děje kolem nich, než aby je zajímalo vybavení podniku. Ani požární inspektor se tím nijak nevzrušoval. Šuškalo se, že sám Gumpy platí každý měsíc značnou sumu, aby podnik nebyl prohlášen za past, z níž není při požáru
úniku. Taková šeptanda bují vesele vždycky, vlastní-li člověk prosperující podnik. Vždyť je docela možné, že požární inspektor je nejpoctivější duše na světě, která by přijala úplatek jen přes svou mrtvolu.

Detektiv, který šel do doupěte U Gumpyho v polokošili a kalhotách ten večer třináctého července, byl muž nemající s Kramerovým případem nic společného. Při debatě o tom, kdo by měl provést zatčení, zvažovali Carella s Hawesem skutečnost, že Hawes byl ani ne dva dny předtím sledován. Bylo možné, docela klidně možné, že ten, kdo jej sledoval, je právě tou osobou, která si smluvila schůzku s Lucy Menckenovou. A byl-li sledován Hawes, lze vyloučit, že byli podobně sledováni a mohou být podobně poznáni i ostatní členové pátracího oddělení? Nechtěli propást zatčení jenom proto, že v nich někdo pozná detektivy. Vybrali člověka, který se vyšetřování Kramerova případu neúčastnil, muže, který upřímně řečeno právě rozlouskl jedno vloupání a čekal na zapojení do akce.

Ten muž se jmenoval Bob O’Brien. Byl detektivem druhé třídy. Ir do morku kostí. Někteří pátrači tvrdili, že jediným důvodem, proč se dal k policii, je fakt, že bude moci pochodovat o svátku svatého Patricka po Hlavní třídě. Ve skutečnosti se O’Brien dostal k policii čirou náhodou. Poslal žádost o místo na poštu, na policii a k hasičům; úspěšně složil zkoušky u všech třech. Shodou okolností mu z policie zavolali první a on nabídku k práci přijal.

O’Brien byl stodvaaosmdesát centimetrů vysoký a vážil sto deset kilo. Když jste chytli od O’Briena facku, skončili jste občas s přeraženou čelistí. Výraz ruce jako lopaty byl vynalezen k označení irských tlap Boba O’Briena. Vyrostl v Hades Hole a osvojil si umění pouličních šarvátek (jakožto protikladu džentlmensky vedených bojových sportů) dřív, než se mu prořezaly druhé zuby. V těch dobách stával O’Brien na opačné straně zákona. Když jste uviděli přicházet chlupatýho, zdrhali jste jak o život. Naštěstí pro město stál nyní na správné straně barikády a užíval svých pěstí k udržování pořádku, nemluvě o skvělém využití svého ostřížího zraku a policejního speciálu ráže třicet osm.

Bob O’Brien zabil při plnění povinností sedm lidí.

Nebyl policistou, který střílí bez rozmyslu jako šílenec. Nikdy nepoužíval zbraň, pokud nemusel. Jsou však policajti, kteří přivolávají průšvihy, policajti, kteří jsou nuceni použít zbraň, a Bob O’Brien k takovým policajtům patřil. Prvního člověka zabil ještě jako policejní ucho, a ten první člověk, kterého zabil, byl někdo, koho znal. Tenkrát ještě bydlel v Hades Hole. Byla sobota ráno v půli srpna a O’Brien nemusel do služby. Na sobě měl tričko a pod kalhotami plavky. Čekal před domem na kamarády, s nimiž se chystal k moři. V pravé zadní kapse měl ovšem pistoli. Horké léto vnášelo do ulice klid. O’Brien se rozvalil na schodech před domem a čekal. A vtom vyběhl ze svého krámu řezník Eddie a mával nad hlavou sekáčkem na maso.

Eddie honil nějakou ženu. Ve tváři měl nepříčetný výraz člověka, který ztratil veškerý styk s realitou a neví, co se s ním děje. O’Brien sestoupil ze schodů, když žena proběhla kolem. Zastoupil Eddiemu cestu. Neměl v úmyslu ho zastřelit.

„Co se stalo, Eddie?“ zeptal se vlídně.

Eddie zvedl sekáček nad hlavu. „Uhni mi z cesty!“ zařval.

„To jsem já, Bobby,“ řekl O’Brien. „A ted hezky polož tu –“

Eddie se vrhl dopředu a srazil O’Briena na chodník. Jednou rukou ho chytil pod krkem a druhou zvedl nad hlavu sekáček, jehož ostří se blýskalo v ranním slunci. O’Brien se vší silou stočil na bok. Šílený výraz z Eddieho tváře nemizel. Sekáček visel nad O’Brienovou hlavou. A potom začal svůj mihotavý sestup. O’Brien reflexívně vytasil revolver a vypálil. Sekáček vypadl Eddiemu ruky, patnáct centimetrů od O’Brienova obličeje. Eddie se svalil na rozpálený chodník – mrtev.

Tu noc brečel O’Brien jako malý kluk.

A od té doby se nad ním smrt vznášela jako albatros. Od té doby byl nucen zabít dalších šest lidí při ochraně zákona. Žádného z nich neznal, ale to byl jediný rozdíl mezi nimi a řezníkem Eddiem. Kdykoli byl nucen zabíjet, Bob O’Brien nepřestával plakat. Ne navenek. Plakal v duši, a tam to bolí nejvíc.

Toho sobotního večera to u Gumpyho swingovalo. Během dvaceti minut byl pětkrát osloven a vybídnut k nemravnostem. Pokaždé odmítl. K místní klientele cítil jenom lítost, a proto odmítl každý návrh pouhým zavrtěním hlavy. Lidmi, jimiž opovrhoval, byli ti, kteří sem přišli na kukajdu.

V osm deset přišla Lucy Menckenová.

Vypadala dost nervózně, jako by ztrácela půdu pod nohama. Posadila se ke stolu v rohu a okamžitě přelétla očima místnost. Muž v hnědém obleku ještě nedorazil. Objednala si pití a čekala. O’Brien si poručil sklenku, které se nedotkl, a i on čekal.

V osm dvacet pět vstoupil do baru muž v hnědém obleku. Pod paží nesl srolované Timesy. Rozhlédl se kolem dokola, očima přejížděje Lucy Menckenovou a zbytek lokálu. Potom si šel sednout k jejímu stolu. Lucy si s mužem vyměnila pár slov.

O’Brien se zvedl z barové stoličky. Jakoby nic přešel k jejich stolu. Nenuceně zatáhl pravým ukazovákem za rukáv mužova hnědého vlněného obleku, ohrnul rukáv a uchopil muže za zápěstí, jako by mu nasazoval náramky.

„Policie,“ řekl s ledovým klidem. „Půjdete se –“

Muž se začal zvedat ze židle. O’Brien ho nenuceně praštil. Klientela u Gumpyho nekřesťansky vyjekla.

„Jděte domů, paní Menckenová,“ řekl O’Brien. „Postaráme se o něj.“

Lucy Menckenová sjela O’Briena tvrdým, mrazivým pohledem. „Díky,“ řekla, „právě jste mi zničil život.“

Muž ve vlněném obleku byl Mario Torr.

U výslechu na pátracím oddělení 87. revíru prohlásil: „S někým jste si mě spletli. Vůbec nevím, proč jsem tady.“

„My víme, proč jste tady,“ řekl Carella.

„Jó? Tak co kdybyste mi to řekli. Jsem řádnej občan. Jsem výdělečně činnej. Zastavím se na jedno pivko, vidím pěknou ženskou, snažím se ji nabalit a v tu ránu dostanu pendrekem.“

„Vztáhl na vás někdo ruku, Torre?“ zeptal se Hawes.

„To ne, ale –“

„Tak držte klapačku a odpovídejte na otázky!“ vyštěkl nelogicky Meyer.

„Já na otázky odpovídám. A někdo na mě ruku vztáhnul. Ta odporná irská obluda, která mě dala –“

„Kladl jste odpor při zatýkání,“ řekl Carella.

„Velký kulový. Jenom jsem se zved ze židle. Nemusel mě mlátit.“

„Co jste dělal u Gumpyho?“ zeptal se Meyer.

„Už jsem řek. Stavil jsem se na jedno.“

„To chodíte vždycky do buzerantských pajzlů?“ zeptal se Carella.

„Nevěděl jsem, co je to za podnik. Šel jsem kolem, a tak jsem se zastavil na pivo.“

„Dnes odpoledne jste volal Lucy Menckenové, že?“

„Ne.“

„Máme celý rozhovor nahraný na pásku.“

„Určitě jste si mě s někým spletli,“ řekl Torr.

„Kde jsou fotografie?“

„Jaký fotografie?“

„Ty fotografie, kterými jste vydíral Lucy Menckenovou?“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Sledoval jste mě onehdy v noci?“ zeptal se Hawes.

„Nesledoval jsem nikoho žádnou noc.“

„Sledoval jste mě a praštil jste mě. Proč?“

„Já že jsem praštil vás? Si děláte srandu, ne?“

„Kde jsou ty fotografie?“

„O žádnejch fotografiích nic nevím.“

„Byli jste s Kramerem partneři?“

„Byli jsme přátelé.“

„Zabil jste ho, abyste se s nikým nemusel dělit?“

„Zabil! Kristapána, tohle mi na krk nehažte!“

„A co na vás máme hodit, Torre? Máme toho dost.“

„S vraždou Kramera nemám nic společnýho. Jako je Bůh nade mnou!“

„Můžeme to slušně vyšperkovat, Torre.“

„Nemáte šanci.“

„Že ne? Vyzkoušejte nás. Co si vyberete? Vydírání nebo vraždu?“

„Zastavil jsem se na pivo,“ trval na svém Torr. „Máme vás nahraného na magnetofonovém pásku.“

„Zkuste to uplacírovat u soudu.“

„Kde jsou fotografie?“

„O žádných fotografiích nic nevím.“

„Proč jste mě sledoval?“ zeptal se Hawes.

„Nesledoval jsem vás.“

„Na pásku se říká, že budete mít hnědý oblek. Že budete číst Timesy. Hádejte, co máte na sobě a co jste měl u sebe?“

„To není u soudu přípustný,“ řekl Torr.

„Kdo byly ty velké ryby?“ vychrlil ze sebe Meyer.

„Nevím.“

„Na Kramerově účtu bylo uloženo celkem pětačtyřicet táců. Byla to jenom půlka, Torre? Činila celková částka devadesát tisíc?“

„Pětačtyřicet táců?“ řekl Torr. „Takže –“

„Co?“

„Nic.“

„Co takže?“

„Nic“

„Platila Lucy Menckenová víc než pětikilo měsíčně?“

„To je všecko, co –?“ Torr se náhle zarazil.

„Moment,“ řekl Hawes.

Ostatní se na něho podívali.

„Počkejte chvilku.“ Tvář měl ozářenou světlem čiré inspirace. „Ten ksindl dokonce ani neví, kolik Lucy Menckenová platila! Vsadím se, že ani neví, za co platila. Vy jste nevěděl, že šlo o fotografie, viďte, Torre?“

„Už jsem vám to říkal. Nic o tom nevím.“

„Ty hajzle,“ řekl Hawes. „Tys pátral na vlastní pěst, že jo? Tys sledoval naše detektivy, aby ses dostal ke Kramerovým obětem!“

„Ne, ne, já –“

„Věděl jsi jedině to, že nějaké oběti jsou. A myslel sis, že se na ně přilepíš, když je Kramer mrtvý. Ale nevěděl jsi, kdo a kolik.“

„Ne, ne, říkal jsem vám –“

„Sledoval jsi nás k Lucy Menckenové a potom jsi jí zavolal a řekl, že přebíráš rito po Kramerovi. Byla tak vyděšená, že automaticky předpokládala, že víš všechno o těch fotografiích. Tehdy po nich začala pátrat, aby se dozvěděla, kdo je má. S Kramerem si věděla rady. Ale tys jí řekl, že budou změny, a ona nevěděla, kam až máš v úmyslu zajít – a tak učinila poslední pokus, aby ty fotky získala.“

„Nevím, o čem –“

„Když jsi mě onehdy v noci sledoval, hledal jsi další Kramerovy oběti.“

„Vy jste se zbláznil.“

„Co ty na to, Torre? Věděl jsi, že Kramer má fantastické rito, a chtěl jsi ho. Už tě nebavilo makat a vydělávat tu svou podělanou hromádku tejdně. Chtěl jsi velký prachy. Kramer nejspíš rád vykládal o tom, jak báječně si žije. Byl jsi zelený závistí. Obstaral sis pušku a obstaral sis auto. A potom jsi –“

„Ne!“

„Zabil jsi ho,“ řekl Hawes.

„Přísahám –“

„Zabil jsi ho!“ zařval Carella.

„Ne, probohasvatýho, já –“

„ZABIL JSI HO!“ zaburácel Meyer.

„Ne, ne, přisámbohu. Sledoval jsem vás, to ano, skoro každýho z vás, ano, praštil jsem vás tuhle v noci, ano, snažil jsem se pumpnout Menckenovou, ano, ano, ale kristepane, Kramera jsem nezabil. Přisámbohu, nezabil jsem ho.“

„Snažil ses vydírat Lucy Menckenovou?“ zeptal se Hawes. „Ano, ano.“

„Udeřil jsi mě předevčírem v noci?“

„Ano, ano.“

„Tak to máme vydírání a napadení policisty ve službě,“ řekl Hawes.

Zdálo se, že Torr je šťastný, že je po všem.

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

V tomto okamžiku se zdálo zřejmé, že Lucy Menckenová a výrobce limonád Edward Schlesser mají po starostech. Nemusela si je dělat ani třetí oběť vydírání, která měsíčně přispívala na Kramerův účet jedenácti sty dolary. Budeme-li uvažovat dále, teď, když byl Kramer mrtev a falešný vyděrač Torr odhalen, neměla se čeho bát ani ta velká ryba. Ta velká ryba, která zařídila Kramerovi byt, koupila mu auta, zaplatila za garderóbu a potom rozmnožila jeho bankovní konto na 45 000 dolarů, utekla z háčku. Kramer byl mrtvý. Jeho lukrativní rito nikdo nezdědil.

Všichni měli být proto nanejvýš šťastní a spokojení a snad i byli. Všichni kromě policistů.

Kramer byl mrtvý, a někdo ho zabil, a tomu se říká vražda. A policisté stále ještě nevěděli kdo ani proč.

Prověřili každý poštovní úřad ve městě, každou banku. Pokud neměl Kramer schránku pod neznámým krycím jménem, zdálo se dost pravděpodobné, že dokumenty jsou schované někde jinde.

Kramer byl akurátní člověk, který si schovával účty ještě i z loňského září. Nezdálo se pravděpodobné, že by odflákl uschování důležitých dokumentů a fotografií. Ale kam je dal?

Jeho byt prohledal tým čtyř detektivů, kteří dva dny po sobě pročesávali jeden centimetr čtvereční po druhém. Přítomnost Nancy O’Harové pátrání nepomohlo. Byla to po čertech pěkná holka a policajti jsou jenom lidé. Prohlídka však byla i přesto důkladná, ale nepřišlo se při ní ani na pohřešované dokumenty, ani na klíč k případné depozitní schránce někde ve městě.

„Tak nevím,“ řekl Carella Hawesovi. „Vypadá to, že se s tím šuntem nemůžeme hnout z místa.“

„Někde je musí mít,“ řekl Hawes.

„Ale kde? Není členem žádného klubu.“

„To ne.“

„Žádný letní byt nemá, jenom ten jeden.“

„Ano.“

„Tak kde?“

Hawes se na okamžik zamyslel. „Co auta?“

„Jak to myslíš?“

„Auta. Ten cadillac a ten buick.“

„Myslíš, že to má třeba v kufru nebo v přihrádce na rukavice? Tak nějak?“

„Proč ne?“

„To Kramerovi neodpovídá,“ řekl Carella a kroutil hlavou. „Podle mě byl pečlivý a opatrný. Nemyslím, že by nechával důležité věci v kufru auta.“

„Za pokus to ale stojí, ne?“

Carella těžce vzdychl. „Cokoli stojí za pokus, sakra,“ řekl. „Jedem do servisu.“

Georgeův servis v Isole se nacházel tri ulice od bytu zemřelého Sy Kramera. Tam si Kramer nechával svá auta opravovat. A tam také do nich nastupoval. George byl šlachovitý mužík s obličejem umazaným od šmíru.

Uvítal je slovy: „Chci vidět odznaky.“

Carella s Hawesem mu ukázali služební odznaky.

„Teď si můžeme promluvit,“ řekl George.

„Chceme si prohlédnout Kramerova auta,“ řekl Hawes.

„Máte povolení k prohlídce?“

„Ne.“

„Tak si ho sežeňte.“

„Buďme rozumní,“ řekl Carella.

„Přesně tak,“ odpověděl George. „Je protizákonné provést prohlídku bez povolení?“

„Technicky vzato ano,“ řekl Carella. „Ale nepotrvá nám to –“

„Je protizákonné jet padesátikilometrovou rychlostí v úseku, kde je povolená čtyřicítka?“ zeptal se George.

„Technicky vzato ano,“ řekl Carella.

„Technicky nebo jinak vzato, nazval byste to překročení povolené rychlosti?“

„Asi ano.“

„Fajn. Onehdy mě zastavili v radarový pasti. V životě jsem nepřekročil povolenou rychlost. Jezdím opatrně. Jel jsem třicítkou. Technicky vzato jsem překročil povolenou rychlost. Policajt, který mě stopnul, mi dal pokutu. Poprosil jsem ho, aby byl rozumnej. Byl rozumnej, jak zákon káže. Napařil mi pokutu. Chcete si prohlídnout ty auťáky – tak jděte domů a sežeňte si povolení. Jinak by to bylo protizákonné. Jsem stejně rozumnej, jako byl váš kámoš.“

„Kvůli pokutě za rychlou jízdu nenávidíte policajty, hm?“ řekl Carella.

„To jste řekl vy.“

„Doufám, že vás tady nikdy nikdo nepřepadne,“ odpověděl Carella.

„Jdeme, Cottone. Obstaráme si povolení.“

„Na shledanou, pánové,“ řekl George s úsměvem.

Jeho pomsta byla sladká. Zdržela vyšetřování vraždy téměř o čtyři hodiny.

Vrátili se s povolením v pondělí patnáctého července ve čtyři odpoledne. George se na povolení podíval, přikývl a řekl: „Auta jsou uvnitř. Obě jsou odemčený. Klíčky jsou v zapalování, kdybyste si chtěli otevřít kufr nebo přihrádku na rukavice.“

„Díky,“ řekl Carella. „Moc jste nám pomohl.“

„Ruka ruku myje,“ řekl George. „Vzkažte to vašim dopravákům.“

„Víte, co znamená maření průběhu vyšetřování?“

„Vím jenom, že jste měli mít povolení,“ řekl George. Pokrčil rameny. „Když máte tak hrozně napilno a obstarali jste si to povolení, tak proč si neprohlídnete ty zatracený auťáky?“

„Prohlídneme,“ řekl Carella.

Vešel spolu s Hawesem do garáže. Cadillac s buickem byly zaparkovány vedle sebe. Cadillac byl bílý, buick černý. Vypadaly jako reklama na dobrou skotskou. Carella si vzal cadillaca a Hawes buicka. Trpělivě prohledali vnitřky vozů. Odstranili sedadla a podívali se pod ně. Prohmatali materiál, kterým byl potažen strop auta, v naději, že Kramer zastrčil něco mezi tkaninu a plech. Nadzvedli podlážky. Vyndali všechno z přihrádek na rukavice a všechno z kufrů. Prohlídka obou aut trvala tři čtvrtě hodiny.

Nenašli nic.

„No, a je to,“ řekl Carella.

„Mmm,“ řekl Hawes znechuceně.

„Alespoň jsem byl v cadillacu,“ řekl Carella. „Na víc se určitě nezmůžu.“ Díval se upřeně na bílý kabriolet. „Je to berunka, viď?“

„Nádhera,“ přisvědčil Hawes.

„A ten výkon,“ řekl Carella. „Už jsi viděl motor na cadillacu? Vypadá, jako by mohl pohánět torpédoborce. Hele, koukni se naněj.“

Šel k předku auta, odjistil kapotu a zvedl ji. Hawes přišel k němu.

„To je teda fakticky něco,“ řekl.

„Taky o něj pěkně pečoval,“ řekl Carella. „Byl to pořádnej chlap.“

„Jo.“

Carella zavíral kapotu, když Hawes řekl: „Moment. Co je tohle?“

„Hm?“

„Támhle.“

„Kde?“

„Na bloku motoru.“

„Cože?“

„Zvedni kapotu až nahoru, Steve.“

Carella zvedl kapotu a potom se podíval na motor. „Á,“ řekl „to je na náhradní klíček. Je to jen taková magnetická škatulka, kterou si dáš někam na auto. Vejde se do ní náhradní klíček. Pro případ, že si náhodou zapomeneš klíčky v autě a zabouchneš dveře.“

„Aha,“ řekl Hawes zklamaně.

„Jistě.“ Carella sáhl po zařízení běžně dostupném na trhu. „Vidíš? Klíč se vkládá tadyhle do té malé –“ Zarazil se. „Cottone,“ zašeptal.

„Co se děje?“

„To není klíč od auta,“ řekl Carella. „Panebože, drž nám palce!“

Klíč přichycený k motoru Kramerova kabrioletu značky Cadillac měl kulatou, neklamně žlutou očíslovanou hlavičku klíče k nádražní skříňce na zavazadla. Ve městě byla dvě velká nádraží, několik menších a několik stanic podzemní dráhy, v nichž byly tyto skříňky instalovány. Nebylo nutné obcházet všechna místa a snažit se ke klíči najít správnou skříňku. Carella vytočil číslo firmy dodávající zavazadlové skříňky na tato různá místa. Nadiktoval jim číslo klíče a skříňka byla do pěti minut lokalizována. Za půl hodiny stál Carella s Hawesem před ní.

„Co když v ní nic není?“ řekl Hawes.

„Co když na nás právě teď spadne střecha nádraží?“ odvětil Carella.

„I to je možné,“ odpověděl Hawes.

„Dočkej času,“ řekl Carella, vsunul klíč do zámku a otočil jím.

Ve skříňce byl kufr.

„Staré hadry,“ řekl Hawes.

„Cottone, příteli,„ řekl Carella, „žerty stranou. Nech toho, vážně. Jsem totiž od přírody hrozně nervózní a předrážděný.“

„Tak tedy bomba,„ řekl Hawes. Carella vytáhl kufr ze skříňky. „Je zamčený?“

„Není.“

„Tak ho otevři.“

„Snažím se,“ řekl Carella. „Klepou se mi pačmáky.“

Hawes trpělivě čekal, až Carella zavazadlo otevře. Byly v něm čtyři velké obálky. První obálka obsahovala tucet fotokopií dopisu Schlesserovi od právního zástupce člověka, který se napil myší limonády.

„Doličný předmět číslo jedna,“ řekl Carella.

„Nic nového pod sluncem,“ konstatoval Hawes. „Otevři další obálku.„

Druhá obálka obsahovala dvě stránky z účetní knihy firmy Ederle a Cranshaw, a.s. Obě stránky byly podepsané autorizovaným účetním znalcem Anthony Knowlesem. Porovnání obou stránek ukázalo, že druhá stránka byla přepracovanou verzí stránky první a že první stránka nebyla tak docela v rovnováze. Nebyla tak docela v rovnováze ve výši 30 744, 29 dolarů. Druhá stránka byla účetně v dokonalé rovnováze, vřelý dík. Pan Knowles, ať to byl kdokoli, okradl firmu Ederle a Cranshaw o třicet táců a potom uvedl účty do rovnováhy, aby deficit zamaskoval. Kramerovi se jeho vlastním záhadným způsobem podařilo získat kopii jak původního, tak zfalšovaného zápisu – a používal obě dvě ke ždímání Knowlese, který byl nepochybně onou kavkou, která platila 1 100 dolarů měsíčně.

„Zlodějna vystrkuje svou šerednou hlavu,“ řekl Carella.

„Samé rodinné hříchy,“ řekl Hawes.

„Budeme se muset seznámit s tím Knowlesem.“

„To si piš, že budeme,“ řekl Hawes. „Třeba je to on, kdo odrovnal našeho přítele Kramera.“

Avšak to pochopitelně ještě neotevřeli zbývající dvě obálky.

Obálka číslo tři obsahovala šest negativů a pozitivů Lucy Menckenové v póze mající blízko k nahotě. Hawes s Carellou si je prohlíželi se zájmem, který se jen stěží dal považovat za čistě profesionální.

„Pěkná kost,“ řekl Hawes.

„To jo,“ přitakal Carella.

„Jsi ženatý,“ připomněl mu Hawes.

„A ona vdaná,“ řekl Carella a zakřenil se. „Jsme si kvit.“

„Myslíš, že zabila Kramera?“

„Nevím. Ale bylo by lepší, kdyby v té poslední obálce byla spousta odpovědí. Myslím, že je prázdná,“ řekl užasle.

„Cože? Ještě jsi ji ani neotevřel. Jak můžeš –?“

„Připadá mi hrozně lehká,“ řekl Carella.

„Tak otevřeš ji laskavě? Probohasvatýho!“

Carella obálku otevřel.

V obálce byl list pauzovacího papíru a víc nic. Na listu se rýsoval velmi slabý otisk tří slov napsaných přes kopírák.

Ta tři slova zněla:

VŠECHNO JSEM VIDĚL!

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Dedukovat se dá jen do určité míry.

Můžete sečíst dvě a dvě a dostat čtyři. A pak můžete dvě odečíst od čtyř a dostat dvě. Můžete umocnit dvě na druhou a dostat opět čtyři. A potom můžete čtyři odmocnit a vyjde vám zase dvojka a jste tam, odkud jste vyšli.

Stane se ale, že vaše osobní matematika neznamená ani ťuk. Stane se například, co se stalo okamžitě po zatčení Anthonyho Knowlese. Stane se, že takový Knowles se přizná ke krádeži a falešnému zápisu v účetní knize a potom se vytasí s dokonalým alibi na noc, kdy byl zabit Sy Kramer.

Stane se, že se vrátíte tam, odkud jste vyšli, a bez ohledu na to, jak k sobě skládáte fakta, vždycky vám vyjde stejná odpověď, a stejná odpověď je úplně na draka.

Když se tohle stane, spolehnete se na intuici.

Jestliže jste policajt, který není nijak zvlášť intuitivní, jste v loji. Jelikož v takovém případě si můžete skládat dohromady pouze fakta, kterážto vycházejí následovně:

Kramer vydíral od tří známých obětí různé finanční částky, jejichž výši libovolně určoval sám ve snaze přizpůsobit trest závažnosti zločinu. Tři sta dolarů za distribuci limonády, která měla chuť a tělo – tělo myši. Pět set za svléknutí – před fotografem. Jedenáct set za výmaz k zamaskování krádeže.

Kramer měl ještě jeden zdroj příjmu. Tento neznámý zdroj mu zařídil byt, koupil mu auta a ošacení a vyplnil jeho bankovní konto 45 000 dolary. První tři obálky v kufru se týkaly Kramerových laciných kavek. Čtvrtá obálka obsahovala sdělení „VŠECHNO JSEM VIDĚL!“, průklep zprávy, která byla možná někomu odeslána. Je čtvrtá obálka klíčem ke zlaté žíle? Jestliže ano, komu byla zpráva odeslána? A co Kramer uviděl?

Fakta, fakta, další fakta.

Muž jménem Phil Kettering zmizel. Puf, rozplynul se. Proč? Kde je teď? Zabil Kramera on? Byl to on, komu Kramer poslal lístek se slovy „VŠECHNO JSEM VIDĚL!“? A co, co, co Kramer sakra viděl?

Fakta.

Dát je dohromady.

Dvě a dvě jsou čtyři.

Anebo taky nula.

Cotton Hawes se spolehl na intuici.

Spolehl se na intuici jednoho dne, když nebyl ve službě. Pokud se mýlil, nechtěl plýtvat časem a penězi patřícími městu. Měl-li pravdu, bude spousta času jednat. A i kdyby pravdu měl, zůstanou některé otázky stále nezodpovězené. Začínal litovat, že to po válce nepodepsal armádě. Začínal litovat, že se nenachází na palubě námořního remorkéru kdesi v Pacifiku, kde nejsou žádné dohady, žádní podezřelí, žádná těla.

Ve středu ráno sedmnáctého července skočil Hawes do svého automobilu. Nikomu v práci neřekl, kam jede. Už jednou se zesměšnil, na počátku svého působení v pátracím oddělení, a netoužil přijít o možnost stíhat zločince tím, že se zmýlí ještě jednou.

Hawes přejel řeku Harb. Jel po Greentreeské magistrále. Minul neproniknutelné, ohavné zdi vězení Castleview. Projel městem, v němž strávil večer se studentkou antropologie jménem Polly. Vzpomínka byla sladká. Přejel do státu New York a zamířil k Adirondackským horám a chatě Kukabonga.

Jerry Fielding poznal auto, když Hawes zastavil. Sešel ze schodů s nataženou rukou, aby ho přivítal.

„Doufal jsem, že se vrátíte,“ řekl. „Vyšlo to s Ketteringem?“

„Ne,“ řekl Hawes, podávaje Fieldingovi ruku. „Nemůžem ho najít.“

„To pro něj vypadá dost špatně, viďte?“

„To pro něj vypadá moc špatně,“ přisvědčil Hawes. „Vyznáte se dobře v těchhle lesích?“

„Znám je jak svý boty.“

„Chcete mi dělat průvodce?“

„Máte chuť si trochu zalovit?“ zeptal se Fielding.

„V jistém smyslu ano,“ řekl Hawes. Šel k vozu a vytáhl malý cestovní kufřík.

„Co je v něm?“

„Plavky,“ řekl Hawes. „Mohl byste mě vzít nejprv kolem jezera?“

„Je vám horko?“ zeptal se Fielding zmateně.

„Možná,“ řekl Hawes. „A možná je mi zima. Ale to nejspíš za chvíli poznáme.“

Fielding přikývl. „Jen si dojdu pro dýmku,“ řekl.

Trvalo jim hodinu, než našli to místo. Nacházelo se kousek od cesty u jezera. Nový letní porost již udělal své, ale pod ním se stále ještě slabě rýsovaly hluboké otisky pneumatik. Hawes sešel k jezeru a pohlédl do vody.

„Je tam něco?“ zeptal se Fielding.

„Auto,“ řekl Hawes. To už si rozepínal košili a kalhoty. Převlékl se do plavek a na okamžik stál bez hnutí na břehu jezera.

„Je tam dost velká hloubka,“ řekl Fielding.

„To být musela,“ odpověděl Hawes a skočil do vody. Jezero se nad ním zavřelo. Na to, že byl červenec, byla voda velmi studená. Po vřeštění ptáků a vrzání hmyzu jako když utne. Ocitl se v tichém, temném světě, když se ponořil hlouběji ke dnu. Automobil spočíval na dně jezera jako trup potopené lodi. Hawes se chytil kliky u dveří a přitáhl se ke dnu. Ve vzpřímené poloze se pevně držel kliky a snažil se nahlédnout dovnitř. Nešlo to. Na dně jezera byla příliš velká tma. Začal pociťovat potřebu nadýchnout se. Odrazil se a vyrazil zpátky k hladině.

Když vyplaval, Fielding na něho čekal. „Tak co?“

Hawes čekal, až popadne dech. „Jakým autem přijel Kettering?“

„Plymouthem, mám dojem,“ řekl Fielding.

„To auto dole je plymouth,“ řekl Hawes. „Nevidím do něj. Budeme potřebovat potápěčskou baterku a možná i pajsr na otevření dveří, pokud jsou zamčené. Plavete, Fieldingu?“

„Jako žralok.“

„Prima.“ Hawes vylezl z vody. „Kolik máte telefonů?“

„Dva. Proč?“

„Až budete volat pro výstroj, rád bych si zavolal do města. Chci pozitivně identifikovat ten vůz. Můžete začít telefonovat, prosím vás. Já musím dolů, kouknout se na poznávací značku.“

„Jestli není vidět do auta, jak chcete přečíst značku?“ zeptal se Fielding.

„To mě nenapadlo,“ řekl Hawes. Přikývl. „Fajn, dojdeme pro baterku.“

Hawese napadlo, zatímco volali do Griffinsu, že budou potřebovat víc než jenom baterku a sochor. Proto objednal potápěčskou výstroj, včetně masek a kyslíkových bomb. Výstroj dorazila až pozdě odpoledne. Odebrali se s Fieldingem opět k jezeru, vzali na sebe potápěčskou výstroj a šli do vody.

Opět se rozhostilo ticho. Opět se nad potápějícími postavami zavřely vody, které utlumily zvuky skutečného světa. Hawes držel baterku a Fielding sochor. Ponořili se a Hawes nepřestával uvažovat, Jestli to je Ketteringovo auto, jestli to je Ketteringovo auto…

A potom dostal nový nápad.

Je-li to skutečně Ketteringovo auto, bylo jeho tušení opodstatněné. Podezření bylo jednoduché. Předpokládal, že Kettering byl zabit tady u chaty Kukabonga, což vysvětluje, proč po něm nemohli najít sebemenší stopu ve městě. Z Adirondackských hor se nikdy nevrátil. Někdo ho tady zabil a odstranil jeho tělo. Druhá polovina jeho tušení byla zrovna tak prostá. Sy Kramer se stal svědkem vraždy – proto ten lístek „VŠECHNO JSEM VIDĚL!“. A vrah Phila Ketteringa je osobou, která platila přemrštěné sumy, aby se chránila – a tato osoba měla silnou motivaci k druhé vraždě, vraždě samotného Kramera.

Nový nápad, který Hawes dostal, byl poněkud úděsný.

Neboť pokud byl Kettering zabit u Kukabongy a pokud jeho vrah je rovněž osobou, která zavraždila Kramera, co mu zabrání, aby nevraždil potřetí?

A nebyl snad Jerry Fielding přítomen na Kukabonze, když byl zabit Phil Kettering? A nedrží teď Jerry Fielding v rukou páčidlo a nesestupují oba na dno temného jezera?

Pokud to auto patří Philu Ketteringovi, pokud byl Kettering zabit, nemůže Jerry Fielding – právě tak jako kdokoli z ostatních mužů, kteří tam tenkrát byli – zabít jeho?

Ocitl se Hawes ve vodě s vrahem?

Z té myšlenky mu přejel mráz po zádech. Nedalo se dělat nic jiného než čekat. Doplaval k zadnímu konci auta. Fielding plaval těsně za ním s páčidlem v ruce. Hawes posvítil baterkou na poznávací značku. Číslo bylo 39X-1412. Opakoval si ho několikrát v duchu, aby si ho vryl do paměti. Potom pokynul Fieldingovi, aby se přesunul ke dveřím vozu. Fielding připlaval blíž. Jeho tvář za maskou vypadala groteskně, zlověstně. Nepůsobil dojmem jemného, vlídně hovořícího muže, jak ho Hawes poznal na souši. Sochor v jeho ruce vypadal jako smrtící zbraň. Hawes posvítil baterkou do auta. Nic neviděl. Uvědomil si však, že jestli je Kettering ve voze, jeho tělo může ležet na podlaze, kam není oknem vidět. Opět dal signál Fieldingovi.

Fielding jako by nerozuměl. Stál bez hnutí, páčidlo v ruce. Hawes auto obeplaval a zkusil každé dveře. Všechny byly zamčené. Potom se vrátil a ukázal na dveře na řidičově straně.

Fielding pochopil a přikývl. Společně vrazili sochor do škvíry mezi dveřmi a karosérií. Společně zabrali. Společně vypáčili dveře. Hawes vklouzl do automobilu. Teprve uvnitř si uvědomil, že Fieldingovi stačí jen přibouchnout za ním dveře a tak je znovu zaklínit. Zemřel by v autě, jakmile by mu došel kyslík. Fielding v té chvíli stál přede dveřmi a čekal.

Hawes přejel světlem baterky podlahu před předními i zadními sedadly. Vůz byl prázdný. Vycouval z něho a přivolal Fieldinga ke kufru.

Společně vrazili sochor do zámku a násilím kufr otevřeli.

Byl prázdný.

I kdyby to bylo Ketteringovo auto, tělo Phila Ketteringa v něm nebylo.

Hawes s Fieldingem společně vyplavali na hladinu.

Hawes uvažoval, zda nedluží Fieldingovi omluvu. Neřekl nic. Namísto toho se vrátil do domu a zavolal na dopravní inspektorát. Za deset minut mu zavolali zpátky a sdělili mu, že vozidlo s poznávací značkou 39X-1412 je zaregistrováno na jméno Phila Ketteringa, bytem v Sand’s Spitu.

Hawes poděkoval a zavěsil. Nepatřil k lidem, kteří před druhými něco tají. Bude potřebovat Fieldingovu další pomoc a chtěl okamžitě vědět, s čím může počítat.

„Nezlobte se na mě,“ řekl.

„Myslel jste, že jsem to udělal já?“ zeptal se Fielding.

„Nevím. Ketteringovo auto je na dně jezera a nemůžeme najít ani Ketteringa, ani jeho tělo. Něco mi říká, že je zahrabané někde v lese, někde blízko toho místa, kde auto sjelo do jezera. Něco mi říká, že někdo tady na chatě zabil Ketteringa a že Kramer ho viděl. Kramer začal vydírat a podepsal si vlastní rozsudek smrti. To je moje tušení.“

„A já jsem byl tady, když to Kettering schytal – jestli to schytal. Ano?“

„Ano.“

„Máte to v popisu práce,“ řekl Fielding. „Chápu vás.“

„Fajn. Kde jste byl to ráno, kdy Kettering odešel sám do lesa to ráno, kdy údajně odjel z chaty?“

„Byl jsem tu, než všichni posnídali,“ odpověděl Fielding. „Potom jsem jel do Griffinsu.“

„Proč?“

„Nakupovat.“

„Vzpomenou si, že jste tam byl?“

„Byl jsem tam celý dopoledne, doplňoval jsem zásoby. Určitě si vzpomenou. Jestli ne, můžou zkontrolovat kopii jejich účtu. Řeknu jim, kterej den jsem u nich nakupoval. Vždycky jezdím do Griffinsu po ránu. Jestli mají kopii toho účtu, zjistí, že jsem tam byl to ráno, celý dopoledne. Rozhodně jsem nemohl mít čas na to zabít Ketteringa, shodit jeho auto do jezera a potom zakopat tělo.“

„Zavoláte tam?“ zeptal se Hawes.

„Vytočím to. Můžete si promluvit s majitelem. Jmenuje se Pete Canby. Prostě jim řekněte, o co jde.“

„Který den odsud Kettering odjel?“ zeptal se Hawes.

„Ve středu ráno,“ řekl Fielding. „Počkejte, podívám se do záznamů.“

Když se vrátil z kanceláře, řekl: „Pátýho září. Zavolám Petovi a můžete mu to říct.“

Fielding zavolal do koloniálu a Hawes promluvil s majitelem. Canby vyhledal účty. Jerry Fielding byl skutečně v Griffinsu celé dopoledne toho pátého září. Hawes zavěsil.

„Omlouvám se,“ řekl.

„To nic,“ řekl Fielding. „Jste za to placenej. Člověk musí dělat svou práci. Půjdem se teď kouknout po tom hrobu?“

Hledali usilovně, ale hrob nenašli.

Cotton Hawes jel zpátky do města s jiným nápadem, s nápadem, který ho málem bude stát život.

Věděl už, že vrahem je jeden ze tří mužů.

Frank Ruther, Joaquim Miller nebo John Murphy.

Nevěděl který a pravděpodobně – když je Kramer mrtvý a Ketteringovo tělo nejspíš beznadějně zahrabáno kdesi v Adirondackské divočině – ani nezjistí který z nich, pokud vše nevsadí na jedinou kartu. Svůj riskantní tah opíral o to, jak reagovala Lucy Menckenová na falešného vyděrače Torra. Torr jí v telefonu jenom pohrozil a Lucy Menckenová klidně uvěřila lži, že někdo jiný nahradil Kramera, a byla ochotná přistoupit na obchod.

Hawes doufal, že vrah zareaguje velmi podobně jako Lucy Menckenová. Jestliže mu tento riskantní tah vyjde, dostane svého člověka. Jestli ne, nic neztratí a najde nějaký jiný způsob, jak ho identifikovat – alespoň doufal. Ve své úvaze se však dopustil několika chyb a právě tyto chyby ho málem stály život. Jednou z oněch chyb byla skutečnost, že do svého plánu nezasvětil ostatní detektivy.

Do města se vrátil až ve čtyři ráno. Ubytoval se v hotelu Parker v centru Isoly pod falešným jménem David Gorman. Z telefonu v hotelovém pokoji odeslal tři telegramy stejného znění. Jeden byl adresován Rutherovi, jeden Millerovi a jeden Murphymu. V telegramu stálo:

VÍM CO SE STALO KETTERINGOVI. JSEM OCHOTNÝ VYJEDNÁVAT. PŘIJĎTE DO HOTELU PARKER V ISOLE POKOJ 1612 DNES PŘESNĚ V POLEDNE. BUDU TAM. ČEKÁM ALE JENOM VÁS.

DAVID GORMAN

Telegramy byly odeslány ve 4.13 ráno. Ve 4.30, to se musí Hawesovi nechat, skutečně zavolal na oddělení, kdyby byl Carella náhodou ve službě. Nebyl. Telefon zvedl Meyer Meyer.

„Osmdesáté sedmé pátrací oddělení, detektiv Meyer.“

„Ahoj, Meyere, tady Cotton. Je tam někde Steve?“

„Není,“ řekl Meyer. „Je doma. Co se děje?“

„Přijde ráno do práce?“

„V osum, mám dojem. Mám mu něco vyřídit?“

„Řekni mu, prosím tě, ať mi hned, jak přijde, zavolá do hotelu Parker, ano?“

„Jasně,“ řekl Meyer. „Jak se ta štětka jmenuje?“

„Jsem na pokoji 1612,“ řekl Hawes.

„Vyřídím.“

„Díky,“ řekl Hawes a zavěsil.

Nezbývalo nic jiného než čekat.

Hawes si v duchu srovnal vlastnosti všech tří podezřelých. Nikdo z nich není žádný ostrostřelec, ale to ani být nemusíte, abyste na dva a půl metru trefili z lovecké pušky člověka. Murphy je možná nejméně podezřelý na muže se smrtící muškou – jenomže Murphy je výtečný řidič a muž, který zastřelil Kramera, řídil auto. Každý z podezřelých mohl eventuálně zaplatit Kramerovi tu obrovskou sumu peněz, kterou obdržel před svou smrtí. Ruther zdědil peníze, které podle toho, co říkal, rozházel. Zrovna tak je mohl zaplatit Kramerovi. Miller spekuluje s pozemky a tvrdí, že na nich vydělal třicet tisíc. Klidně mohl vydělat víc. Murphy je makléř na penzi vlastnící nádherný dům a spoustu peněz, jimiž zahrnuje kdejaký klub v okolí, nemluvě o nákladech na údržbu závodního porsche. I on si mohl dovolit platit Kramerovi.

Všichni vypadají dost nadějně.

Všichni byli v lese to ráno, kdy Kettering z chaty Kukabonga údajně odjel.

Ketteringa a Kramera mohl zabít kdokoli z těch tří.

Nedalo se dělat nic jiného než čekat. Nakonec se ozve zaklepání na dveře a Hawes otevře vrahovi. Je to jen otázka času. Jako hodinu „H“ určil pravé poledne. Pohlédl na hodinky. Bylo 5.27 ráno. Zbývala spousta času. Z podramenního pouzdra vytáhl pistoli a položil ji na stolek vedle křesla. Potom se schoulil do křesla a usnul.

Zaklepání se ozvalo dříve, než čekal.

Probral se ze spánku, promnul si pěstmi oči a podíval se na hodinky. Bylo devět hodin ráno. Pokoj byl zalitý sluncem. Zbývaly ještě tři hodiny.

„Kdo je to?“ zeptal se.

„Poslíček,“ ozvalo se.

Nechal pistoli ležet na stolku, šel ke dveřím a otevřel je.

Za nimi stál vrah.

Všichni tři vrahové.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Všichni tři muži měli v ruce zbraň.

„Zalezte,“ řekl Ruther.

„Rychle!„ vyštěkl Murphy.

„A ani muk,“ varoval Miller.

Výraz v Hawesově tváři byl výrazem naprostého ohromení. Muži vnikli hbitě a tiše do pokoje. Miller zamkl dveře. Murphy šel k oknu a stáhl roletu. Ruther šlehl pohledem po Hawesově prázdném podramenním pouzdru.

„Kde máte pistoli?“ zeptal se.

Hawes kývl hlavou ke stolku.

„Vem ji k sobě, Johne,“ řekl Miller Murphymu. Starý pán šel ke stolku a sebral pistoli. Zastrčil si ji za pas.

„Nečekali jsme vás, pane Hawesi,“ řekl Ruther. „mysleli jsme si, že vážně existuje nějaký David Gorman. Ví někdo –?“

Zazvonil telefon. Hawes zaváhal.

„Zvedněte ho,“ řekl Ruther.

„Co mám říct?“

„Ví někdo, že jste tady?“ zeptal se Miller.

„Ne,“ zalhal Hawes.

„Tak to bude nejspíš recepce. Mluvte prostě jakoby nic. Odpovídejte na to, na co se vás zeptají. A o nic se nepokoušejte.“

Hawes zvedl sluchátko: „Haló?“

„Cottone? Tady Steve,“ řekl Carella.

„Ano, tady je pokoj 1612,“ odpověděl Hawes.

„Cože?“

„U telefonu Cotton Hawes,“ řekl.

Carella se na okamžik odmlčel. Hawes téměř cítil mentální pokrčení ramen na lince. Potom Carella řekl: „Tak jo, tady pokoj 1612 a u telefonu Cotton Hawes. A teď mi řekni, v čem je ten fór.“

„Ano, objednal jsem si snídani,“ řekl Hawes. „Ani ne před deseti minutami.“

„Cože?“ zeptal se Carella. „Poslyš, Cottone –“

„Zopakuju vám objednávku, jestli chcete,“ řekl Hawes, „ale nechápu, proč… Dobře, dobře. Objednal jsem si džus, kávu a topinku. Ano, to bylo všechno.“

„Je to Cotton Hawes?“ zeptal se Carella, naprosto zmatený.

„Ano.“

„Tak co –“

Hawes zakryl mluvítko. „Chtějí poslat nahoru snídani, kterou jsem si objednal,“ řekl. „Můžou?“

„Ne,“ řekl Ruther.

„Nech je,“ navrhl Murphy.

„Nechceme, aby si mysleli, že se tady děje něco divného.“

„Má pravdu, Franku,“ řekl Miller.

„Dobře, tak ať ji sem pošlou. Ale dejte si pozor.“

Hawes odkryl mluvítko. „Haló?“

„Cottone,“ řekl Carella trpělivě, „právě jsem přišel do práce. Musel jsem se někde zastavit, tak jsem přišel teprve teď. Měl jsem od Meyera na stole vzkaz, že ti mám zavolat do hotelu Parker a –“

„Přijďte hned nahoru,“ řekl Hawes.

„Heh?“

„Přineste mi ji hned teď. Pokoj 1612.“

„Cottone, nejsi –?“

„Budu čekat,“ řekl Hawes a zavěsil.

„Co říkali?“ zeptal se Ruther. „Že ji pošlou nahoru.“

„Za jak dlouho?“

Hawes si rychle spočítal, jak dlouho potrvá, než dorazí auto se zapnutou sirénou od policejní stanice k hotelu. „Nanejvýš za čtvrt hodiny,“ řekl a vzápětí zalitoval, že neřekl půl hodiny. Co když ho Carella nepochopil?

„Čekal jsem jenom jednoho z vás,“ řekl Hawes. Rychle usoudil, že dokud mu údajný hotelový číšník nepřinese jeho údajnou snídani, nic se mu nemůže stát. Ale jestli nepřijde, jak dlouho budou tihle muži čekat? Musí je nechat mluvit. Když člověk mluví, neuvědomuje si čas.

„Mělo nás to napadnout,“ řekl Ruther. „Výraz přijďte sám ve vašich telegramech byl velmi matoucí. Pokud jste věděl, co se stalo s Ketteringem, musel jste vědět i to, že jsme byli tři. Proč tedy to přijďte sám? Předpokládali jsme, že jste tím myslel nás tři samotné, bez policie. Náš předpoklad nebyl správný, že?“

„Ne,“ řekl Hawes.

„Opravdu víte, co se stalo s Ketteringem?„

„Vím, že jeho auto leží na dně jezera u Kukabongy, a domnívám se, že je pohřbený někde v lese. Co jiného bych měl ještě vědět?“

„Je toho ještě spousta,“ řekl Miller.

„Proč jste ho zabili?“

„Byla to –“ začal Miller, ale Ruther ho příkře okřikl.

„Mlč, Joaquime!“ varoval ho.

„A není to jedno?“ zeptal se Miller. „Zapomínáte, proč jsme sem přišli?“

„Má pravdu, Franku,“ řekl Murphy. „Vždyť je to jedno.“ Starý pán vypadal směšně s jednou pistolí v ruce a druhou za pasem. Vypadal jako nějaký věkovitý šerif z pustého, svého času drsného městečka na Divokém západě.

„Proč jste zabili Ketteringa?“ opakoval Hawes.

Miller požádal pohledem Ruthera o svolení. Ruther přikývl.

„Byla to nehoda,“ řekl Miller. „Byl zastřelen nešťastnou náhodou.“

„Kdo ho zastřelil?“

„Nevíme,“ řekl Miller. „My tři jsme byli na lovu společně. Zahlédli jsme něco, co jsme považovali za lišku, a všichni jsme vypálili najednou. Z lišky se vyklubal Kettering. Slyšeli jsme ho vykřiknout. Byl mrtvý, když jsme k němu došli. Nevěděli jsme, čí kulka ho trefila.“

„Moje ne,“ řekl Murphy ledově.

„To nevíš, Johne,“ řekl Ruther.

„Ale vím. Střílel jsem z kulovnice Savage, ráže tři sta, a vy dva jste měli dvaadvacítky. Kdyby ho trefila moje střela, tak by mu utrhla –“

„To nevíš, Johne,“ opakoval Ruther.

„Ale vím, hergot. Ketteringa zabila jedna z těch dvaadvacítek.“

„Proč jste to neřekl tenkrát?“

„Nedokázal jsem uvažovat logicky. To víte. Nikdo z nás.“

„Co se stalo?“ zeptal se Hawes.

„Byli jsme uprostřed lesa s mrtvým člověkem,“ řekl Miller. Horní ret mu teď lemovaly perličky potu. Ocitl se v kleštích detailně vybavovaných vzpomínek a slova mu vycházela z úst váhavě, těžce. „V lese bylo ticho, nikde ani pípnutí. Skoro jsme nedýchali. Vzpomínáš, Franku? Vzpomínáš si, jak po Ketteringově výkřiku ten les ztichl?“

„Ano,“ řekl Ruther. „Ano.“

„Stáli jsme okolo mrtvého, my tři, v tom tichém lese.“

A zničehonic se tam Hawes ocitl s nimi, stál nad mužem, kterého jeden z nich zastřelil, stál nad mrtvým mužem a les se najednou ztišil a byl právě tak tichý jako ten muž u jejich nohou. A také si uvědomil, že ti tři se vrátili do Adirondackských hor a promítali si v duchu scénu, kterou prožili, přehrávali ji s novým citovým vzrušením, jako by ji prožívali poprvé.

„Nevěděli jsme, co máme dělat,“ řekl Miller.

„Chtěl jsem to oznámit na policii,“ řekl Murphy.

„Jenomže jak jsme to mohli udělat?“ zeptal se Ruther. „Byl mrtvý! Kristepane, věděl jsi přece, že je po něm!“

„Ale byla to nešťastná náhoda.“

„A jaký je v tom rozdíl? Kolik lidí končí v elektrickým křesle kvůli nešťastným náhodám?“

„Měli jsme to oznámit.“

„Nemohli jsme to udělat!“ řekl Miller. „Co kdyby nám nevěřili? Co kdyby si mysleli, že jsme ho zastřelili úmyslně?“

„Věřili by nám.“

„A i kdyby,“ řekl Ruther, „víš, jak by skandál ublížil mému podniku?“

„A mé práci,“ řekl Miller.

„Naše fotky by se objevily v každém bulvárním plátku. A i potom by stejně přetrvávaly pochybnosti a vědomí, že jeden z nás zabil člověka. Jak jsme s tím mohli žít?“

„Měli jsme to oznámit,“ trval na svém Murphy.

„Zachovali jsme se správně,“ řekl Miller. „Nikdo nás neviděl. Nikdo na to nemohl přijít.“

„Nebyla to vražda. Měli jsme to –“

„Byl mrtvý, hergot, mrtvý! Chtěl jsi, aby se ti policajti a novináři míchali do života? Chtěl jsi mít ze života peklo? Chtěl jsi, aby to všecko, pro co ses dřel, zkrachovalo kvůli jedné pitomé a nesmyslné nešťastné náhodě? Jestli byl ten člověk mrtvý, čím jsme mu ještě mohli ublížit? Věděli jsme, že je svobodný, věděli jsme, že má jen sestru, s kterou se nesnáší. Co jiného se dalo dělat? Zničit si vlastní život kvůli mrtvole? Riskovat, že soud bude shovívavý? Zachovali jsme se správně. Udělali jsme jediné, co se dalo. Bylo to jediné východisko.“

„Asi ano,“ řekl Murphy a je možné, že hádka v lese skončila stejně, skončila stejnou falešnou logikou, logikou tří zpanikařených mužů stojících před problémem, který měl napohled jenom jedno řešení.

„Zakopali jsme ho,“ řekl Miller. „A potom jsme uvolnili brzdu na jeho autě, zamkli dveře a dotlačili ho k jezeru. Mysleli jsme, že nás nikdo nevidí. Byli jsme přesvědčeni, že jsme v lese sami.“

„Měli jste nám to oznámit,“ řekl Hawes. „Přinejhorším by to bylo usmrcení z nedbalosti, trestané nejvýš patnácti lety nebo pokutou tisíc dolarů, anebo obojím. Taky se z toho ale dala vytlouct nešťastná náhoda. Náhodný výstřel. Mohli jste se z toho dostat bez pokuty.“

„Neměli jsme čas poradit se s právníkem, pane Hawesi,“ řekl Ruther. „Měli jsme čas jenom na to, abysme něco udělali, a my jsme udělali to, co jsme považovali za nejlepší. Nevím, co byste dělal vy.“

„Ohlásil bych to,“ řekl Hawes.

„Možná. A možná že ne. Snadno se vám říká, že byste to ohlásil. Vy jste tam totiž nestál s puškou v ruce a mrtvým mužem u nohou – tak jako my. Z křesel se vždycky rozhoduje lehce. My jsme se museli rozhodnout, a hodně rychle. Už jste někdy někoho zabil, pane Hawesi?“

„Ne,“ řekl Hawes.

„Tak neprohlašujte, co byste udělal nebo neudělal. Udělali jsme to, co nám tehdy připadalo jako jediné řešení.“

„Mysleli jsme, že je to vražda, nechápete?“ řekl Miller.

„Říkal jsem vám, že jsme to měli ohlásit,“ řekl Murphy. „Říkal jsem vám to. Ale vy ne! Oba jste trvali na svém. Zbabělci! Neměl jsem dát na zbabělce! Neměl jsem poslouchat muže podělané strachem!“

„Jedeš v tom taky, tak drž zobák!“ vyštěkl Miller. „Jak jsme mohli tušit, že nás někdo pozoruje?“

„Kramer,“ řekl Hawes.

„Ano,“ odpověděl Ruther. „Kramer, ten hajzl.“

„Kdy jste dostali lístek VŠECHNO JSEM VIDĚL!?“

„Když jsme se vrátili domů.“

„Co potom?“

„Krátce nato nám zavolal. Sešli jsme se s ním v Isole, někdy loni v září. Řekl, že podle něho jsme všichni stejně vinni vraždou. Viděl, jak jsme ho zastřelili, viděl, jak jsme ho zakopali i jak jsme se zbavili Ketteringova auta. A jelikož jsme podle něho byli všichni vinni stejně a jelikož, jak řekl, jsme všichni stejně vinní v očích zákona, čekal, že mu každý z nás zaplatí stejnou částku. Žádal třicet šest tisíc dolarů – dvanáct tisíc od každého.“

„To vysvětluje jeho nákupní horečku v září. Co bylo potom?“

„V říjnu za námi přišel s dalším požadavkem,“ řekl Ruther. „Chtěl dalších deset tisíc od každého, dohromady třicet tisíc. Tvrdil, že je to naposled, co po nás něco chce. Nemohli jsme sehnat tolik peněz najednou, a tak souhlasil se dvěma splátkami, jednou v říjnu a další v lednu. Dali jsme dohromady jednadvacet tisíc v říjnu a zbývajících devět jsme zaplatili v lednu.“

„Že nás to nenapadlo,“ řekl Hawes. „Každý vklad v té spořitelní knížce bylo liché číslo dělitelné třemi. Mělo nám to dojít. A co ten vklad v dubnu? Těch patnáct tisíc dolarů?“

„Celou zimu jsme o něm neslyšeli. Skutečně jsme začali věřit, že těch třicet tisíc dolarů bylo posledních,“ řekl Murphy. „A potom v dubnu zavolal znovu. Chtěl dalších patnáct. Přísahal, že to bude naposled. Dali jsme dohromady těch patnáct tisíc.“

„Byla to poslední platba?“

„Ne,“ řekl Miller. „Kdyby ano, Kramer by ještě žil. Ozval se znovu v červnu, začátkem června. Chtěl dalších patnáct tisíc. Tehdy jsme se rozhodli, že ho zabijem.“

„Vysával nás!“ vykřikl Ruther. „Zrovna jsem začal stavět ageniuru na nohy. Každý svinský cent, který jsem vydělal, jsem vrážel Kramerovi na bankovní konto!“

„Je-li vražda vůbec někdy ospravedlnitelná,“ řekl Miller, „tak vražda Sy Kramera ospravedlnitelná byla.“

Hawes na to neřekl nic. „Jak jste to provedli?“ zeptal se.

„Kde je snídaně?“ zajímalo Ruthera.

„Donesou ji. Řekněte mi, jak jste dostali Kramera.“

„Měsíc jsme ho sledovali,“ řekl Murphy. „Střídali jsme se ve dne v noci. Vypracovali jsme časový plán. Věděli jsme přesně, kam chodí a v kolik hodin. Znali jsme jeho život líp než on sám.“

„Museli jsme,“ vysvětloval Ruther. „Chystali jsme se mu ho vzít.“

„A potom?“ zeptal se Hawes.

„Večer dvacátého šestého června jsme zakoupili kulovnici Savage ráže tři sta.“

„Proč zrovna tu?“

„Jednak jsme měli takovou hloupou představu, že Kramera zohavíme tak, že ho nikdo nepozná, a jednak proto, že já mám stejnou zbraň,“ řekl Murphy. „Mysleli jsme si, že pokud se vůbec někdy dostanete k prověřování pušek, které vlastníme, vyloučíte moji a zároveň vyloučíte mě jako podezřelého.“

„Kdo z pušky vystřelil?“ zeptal se Hawes.

Muži mlčeli.

„Je to jedno, stejně jste se smluvili,“ řekl Hawes.

„Z pušky vystřelil nejlepší střelec z nás,“ řekl Ruther. „To vám musí stačit.„

„Auto řídil Murphy?“

„Ano, samozřejmě,“ řekl Murphy.

„Jsem výborný řidič.“

„Co dělal třetí?“

„Seděl u zadního okna s rezervní puškou. Nechtěli jsme pálit ze dvou různých pušek, jedině že by ho první rána netrefila. Chtěli jsme, aby to vypadalo, že vraždu spáchal jeden člověk.“

„Skoro se vám to povedlo,“ řekl Hawes.

„Ne skoro,“ opravil ho Ruther.

„Možná že ano, možná že ne. Na případu pracuje spousta lidí. Další vražda vašim vyhlídkám nijak neprospěje.“

„Ublíží jim nějak? Úkladná vražda je úkladná vražda. Na elektrickém křesle člověk umře jen jednou.“

„Kde je snídaně?“ zeptal se Miller.

„Co jste udělali s tou puškou, z které se střílelo?“ kontroval Hawes otázkou. Od Carellova zavolání uplynulo dobrých dvacet minut. Tváří v tvář možnosti, že Carella vůbec nepřijde, začal Hawes v duchu šacovat muže v pokoji.

„Udělali jsme přesně to, co jste si myslel,“ řekl Ruther. „Rozebrali jsme ji a součástky jsme zakopali na různých místech.“

„Chápu,“ řekl Hawes. Murphy je očividně nejslabším článkem. Je to starý pán, který neumí valně střílet a má dvě pistole. Hawes si poprvé všiml, že jediná zbraň v pokoji, která není opatřena tlumičem, je jeho vlastní revolver, zastrčený za Murphyho pasem.

„Ty pistole jste jen tak koupili?“ zeptal se Hawes.

„Jsou z mé sbírky,“ řekl Murphy. „I je po použití zahrabeme.“

„Na člověka, který je v tom od začátku naprosto nevinně,“ lhal Hawes, „se namáčíte do pěkného průšvihu, Murphy.“

„Právě jste řekl, že jsme jednali po dohodě, když jsme zabili Kramera,“ řekl Murphy. „Jsem už starý, vážený pane. Nesnažte se mě opít rohlíkem.“

„Musíte být starý,“ řekl Hawes.

„Heh? Jak to myslíte?“

„Míříte na mě automatickou pistolí se zajištěnou pojistkou!“

„Cože?“ řekl Murphy: Jeho zrak sjel dolů sice jenom na okamžik, ale Hawes víc nepotřeboval. Vrhl se přes celý pokoj na Murphyho a levou rukou ho praštil přes pravé zápěstí.

V okamžiku, kdy naplno trefil pěstí starého pána do obličeje a srazil ho na podlahu, uslyšel šeptavé fouknutí výstřelu z pistole opatřené tlumičem. Viděl, jak se ani ne patnáct centimetrů od jeho hlavy odštípl z podlahy kus dřeva. A potom už měl v ruce Murphyho pistoli, vrhl se břichem na zem a vypálil. Pistole takřka nevydala žádný zvuk. Scéna se odehrávala s chladnokrevnou smrtící nemilosrdností, avšak paradoxním šepotem. Jeho první výstřel zasáhl Ruthera. Dva byli mimo hru, zbýval jeden.

Miller zacouval zády ke dveřím a zamířil.

„Odhoďte zbraň, Millere!“ křikl Hawes. „Zastřelím vás!“

Miller na chvíli zaváhal a potom pistoli pustil na zem. Hawes ji odkopl na stranu a pak se otočil k Murphymu. Starý pán byl v limbu, neschopný vytáhnout čtvrtou pistoli, kterou měl za pasem.

Frank Ruther seděl na podlaze, svíral si krvácející rameno a ječel: „Proč jsi ho nezastřelil, ty blázne? Proč jsi ho nezastřelil?“

A Miller, stojící unaveně a sklíčeně, odpověděl: „Jsem mizerný střelec. Vždyť mě znáš, Franku. Jsem mizerný střelec.“

Právě v té chvíli se rozrazily dveře.

Steve Carella došlápl na nohu, kterou vykopl zámek. V pravé ruce držel služební revolver. Rychle přelétl očima místnost. Potom pokrčil rameny.

„Je po všem?“ zeptal se.

„Včetně střílení,“ řekl Hawes.

„To jsou naši ptáčci?“

„E-hm,“ řekl Hawes.

„Vražda Kramera?“

„E-hm.“

„Hm,“ zamumlal Carella.

„Určitě jsi cestou sem porušil spoustu dopravních předpisů,“ řekl Hawes. „To byla rychlost!“

„Myslel jsem, že ses zbláznil, když jsem s tebou zprvu mluvil telefonem. Trvalo mi asi pět minut, než mi došlo, že jsi v průšvihu. Myslel jsem, že tu máš nějakou břehulku a že jsem tě vyrušil.“

„Ty nemravo!“

„Vypadá to, žes mě stejně nepotřeboval,“ řekl Carella. Opět pokrčil rameny.

„Kdybys přišel do práce v osum, jak jsi měl, mohl jsi na náš dýchánek přijít včas.“

„Musel jsem se nejdřív někde stavit,“ řekl Carella. „Jel jsem tam rovnou z domova, a teprve potom jsem jel do práce.“

„A kam?“

„Za Lucy Menckenovou.“

„A proč?“ zeptal se Hawes podezřívavě.

„Dal jsem jí šest fotografií s negativy. Nesnesl jsem pomyšlení, že by někdo měl až do smrti žít ve strachu.“

„Byla vděčná?“

„Na ohýnku, který z toho byl, jsme si uvařili grog. Bylo to moc příjemné.“

Hawes zvedl obočí.

„Tak kdo je tady nemrava?“ zeptal se Carella.

Hawes se zařekl, že nikdy nebude reagovat na obvinění, která jsou pravdivá. Odkráčel k telefonu, zvedl sluchátko a čekal, až se ohlásí ústředna. Jakmile se tak stalo, řekl: „Frederick 7-8024, prosím.“

Carella pilně připoutával želízky Millera k Murphymu.

Hawese zničehonic přepadla hrozná ospalost. Zívl.

„Jen nám tu neusni, Cottone,“ řekl Carella. „Máme ještě spoustu práce.“

Hawes znovu zívl a potom sledoval Carellu, jak jde k oknu a vytahuje roletu. Do hotelového pokoje se rozlilo slunce. „Osmdesátý sedmý revír, u telefonu seržant Murchison,“ ozvalo se.

„Dave, tady Cotton. Jsem v hotelu Parker v Isole. Budu potřebovat antona a pár…“

Murchison trpělivě poslouchal a dělal si poznámky. Z Groverova parku naproti přes ulici k němu doléhaly hlasy hrajících si dětí. Litoval, že není hlídačem v parku, když je tak krásně. Když Hawes domluvil, Murchison přerušil spojení. Chystal se objednat sanitku a uniformované policisty, o něž Hawes požádal, když vtom kontrolky na telefonní centrále začaly opět blikat.

Murchison vzdychl a zastrčil kolík do svírky.

„Osmdesátý sedmý revír,“ řekl, „u telefonu seržant Murchison.“

Začal nový den.

/KONEC/

Table of Contents

Spustit